Struktura pobídek Hierarchie Vláda Rovnováha sil Spontánní řád Svobodné sdružování Vzájemná pomoc Nenásilí Přímá akce Okno příležitosti

Rámec pro svobodný svět

Základní východisko

Svobodný svět nemůže začít hotovým plánem. Pokus navrhnout jeden systém pro všechny a pak jej prosadit shora by znovu vytvořil právě tu strukturu, kterou má svoboda překonat.

Správným výchozím bodem proto není předepsaný model společnosti, nýbrž rámec pro posuzování vztahů, institucí a způsobů změny.

Tento rámec se snaží rozvíjet autonomii: schopnost utvářet vlastní život, aniž by člověk podléhal strukturám, které druhým umožňují jej utlačovat.

Naším cílem je strukturální jasnost:

Co je skutečným zdrojem problémů světa?

Struktura pobídek

Abychom mohli odpovědět, musíme nejprve pochopit strukturu pobídek.

Pobídkou je jakákoli okolnost, která dává jednotlivci nebo skupině důvod jednat.

První pobídkou, která nás nejspíš napadne, jsou peníze, ale ty jsou jen jednou z mnoha podob. Lidi motivuje také bezpečí, sounáležitost, uznání, vzájemnost, sebeúcta, tvořivost a soucit.

Struktura pobídek je soustava odměn, trestů, rizik, příležitostí a omezení, která usměrňuje chování tím, že některé činy činí výhodnými a jiné nákladnými. Popisuje, co systém v praxi podporuje, bez ohledu na hodnoty, k nimž se hlásí jeho pravidla nebo lidé, kteří jej ovládají.

Systém odměn

Centralizované mocenské struktury odměňují úsilí o moc, peníze a kontrolu. Neúměrně zvýhodňují ty, kdo o moc usilují nejhorlivěji, protože centralizovaná kontrola jim dává větší převahu nad všemi ostatními. ༆

Lidé tomu říkají „korupce“, ale tento výsledek není od systému oddělený. Ti, kdo centralizovanou moc využívají ve svůj prospěch, jsou za to odměňováni, zatímco instituce, které ovládají, je chrání před odpovědností.

Struktura pobídek je hlubším základem a stojí na začátku. Hierarchie se ustaluje tam, kde je soustředěná moc odměňována a odmítnutí něco stojí; následně uchovává strukturu, která ji vytvořila.

Hierarchie

Hierarchie je pyramidová organizace, která podřizuje jednoho člověka nebo kolektivní celek jinému. Je to organizace odstupňovaných pozic, v níž rozdíly v postavení odpovídají stupňům autority (tedy právu přikazovat těm pod sebou a povinnosti poslouchat ty nad sebou).

V politickém smyslu znamená hierarchie společenskou strukturu příkazů a poslušnosti. Dřívější struktury pobídek vytvořily existující hierarchie; hierarchie pak tyto pobídky přetváří, aby se sama reprodukovala.

Organizace se nestává hierarchií jen proto, že se role liší nebo přetrvávají; hierarchie začíná, když se tyto role ustálí jako autorita a povinnost poslouchat.

Stávající podmínky umožňují vznik hierarchie, pokud kontrola nad potravinami, půdou, bezpečím, zaměstnáním, právem, informacemi nebo násilím dává jedné straně převahu nad druhou.

Hierarchie tuto převahu formalizuje jako uznávanou autoritu, stabilní postavení, příkazy a povinnost poslušnosti. Vykořisťování může vzniknout, když tato výhoda přeroste v ustálený nárok na poslušnost druhého člověka.

Jakmile se však hierarchie upevní, není už pouhým výsledkem pobídek — stává se mechanismem, který pobídky vytváří. Odměňuje ty, kdo soustřeďují autoritu ve svých rukou a strategicky poslouchají. Trestá odmítání, vybírá povahy uzpůsobené k velení a reprodukuje podmínky, jimiž ospravedlňuje své pokračování.

Porozumění strukturám pobídek a hierarchii odhaluje mocenské struktury, které ovládají náš svět, i útlak, který vytvářejí.

Autorita

Autorita je společensky legitimovaný nárok, který jednotlivci nebo instituci přiznává právo přikazovat, vyžaduje poslušnost a opírá příkazy o sílu.

Autorita není totéž co moc. Moc je schopnost jednat, přesvědčovat, vzdorovat, pomáhat nebo škodit. Autorita mění moc v oprávnění.

Odbornost může poskytovat informace a vedení může navrhovat směr, ale ani jedno nikomu nedává právo vládnout. Autorita začíná tam, kde se rada mění v pravomoc a odmítnutí v neposlušnost.

Autorita nemusí neustále používat sílu, protože hrozba je už zabudována do instituce. Ti, kdo odmítnou, mohou přijít o příjem, přístřeší, postavení, přístup ke zdrojům či svobodu, nebo nakonec čelit násilí.

Právě díky tomu může autorita působit pokojně. Příkaz se stává normou, poslušnost se očekává a trest se stává legitimním vymáháním pořádku.

Autorita propůjčuje hierarchii společenskou legitimitu a umožňuje nadvládě pokračovat, aniž by musela v každém okamžiku odhalovat své násilí. ༆

Vláda

Vláda je konkrétní institucionální podobou hierarchie: centralizovanou organizací, která si nárokuje autoritu nad celým obyvatelstvem a územím, nárokuje si monopol na legitimní násilí, vytváří závazné zákony, vybírá daně a vynucuje podřízení prostřednictvím soudů, policie, věznic a vojenské síly.

Argument, že lidé jsou příliš násilní a nedůvěryhodní, než aby žili bez vládců, platí na obě strany. Vládci jsou stejně nedokonalí lidé, jen ovládají armády, věznice, dohled, daně a právo. Soustředěná moc nekrotí to nejhorší v lidech. Rozšiřuje dosah těchto sklonů a chrání je před odpovědností.

Jsou-li lidé nebezpeční, řešením není dát několika z nich moc, autoritu a kontrolu nad miliony. Nedůvěra je argumentem pro decentralizaci a rozptýlení moci, aby žádný jednotlivec ani instituce nemohli vnutit svou vůli obrovským skupinám obyvatel.

Volit, kdo vykonává autoritu, není totéž jako volit, zda jí zůstaneme podřízeni.

Omezení vládců je mohou držet na uzdě, ale jejich účinnost plyne ze schopnosti zpochybnit moc, nikoli z vládcova nároku na poslušnost. Ustálené právo přikazovat přidává nebezpečí: ti, jejichž moc je zpochybňována, mohou trestat odmítnutí a ovládat zdroje potřebné k odporu proti nim.

Svobodný svět neslibuje konec újmy, konfliktů ani lidského selhání. Rozptýlená moc přináší riziko roztříštěnosti a selhání spolupráce. Instituce s autoritou může přesto koordinovat nebo omezovat jinou moc; tyto schopnosti jsou odlišné od autority, kterou si nárokuje.

Autorita tato rizika nevyvažuje; zesiluje následky lidských selhání tím, že rozšiřuje jejich dosah, uvaluje je na všechny, kdo jí podléhají, a izoluje rozhodnutí, z nichž vznikají, od nápravné zpětné vazby.

I nezbytná ochrana může učinit lidi závislými na tom, kdo ji poskytuje; ten pak může této závislosti využít k obhajobě práva dál přikazovat.

Nadvládu nevyřešíme tím, že jedné moci dáme konečnou převahu jen proto, že dokáže omezit jinou. Omezíme ji tím, že žádná moc konečnou převahu nezíská. Každá moc schopná omezovat jiné musí sama zůstat vystavena odporu; jinak se protiváha stane další nadvládou. Důsledné uplatnění této zásady znamená, že pojistkou je sama rovnováha. Ustálený nárok na vydávání příkazů protiváhu nevytváří; vytváří nerovnost, kterou musí rovnováha neustále držet na uzdě.

Odmítnout autoritu znamená zachovat koordinaci a schopnost omezovat moc, aniž by kdokoli získal ustálený nárok na autoritu nad těmi, kdo ponesou následky jeho selhání.

Představa svobodného světa bývá odmítána jako utopická. Současný systém však stojí na skutečně utopickém předpokladu: že omylné lidi lze dostatečně omezovat, přestože je jim svěřena moc, autorita a kontrola nad celým obyvatelstvem.

Problém nespočívá pouze v tom, že na trůnu právě sedí nesprávný člověk. Problém je v tom, že nějaký trůn vůbec existuje.

Daně

Donucení je použití síly, trestu či odnětí prostředků nebo hrozba jejich použití s cílem přimět někoho jednat proti jeho vůli či mu zabránit ve svobodném jednání.

Zdanění je vynucené odebírání zdrojů pod hrozbou trestu.

Vláda požaduje od lidí zdroje bez ohledu na to, zda s jejich poskytnutím souhlasí. Odmítnutí vztah neukončí. Vyvolá sankce, za nimiž stojí vládní donucovací aparát.

Tím se zdanění liší od dobrovolné směny. Dobrovolná směna vyžaduje skutečnou možnost odmítnout. Zdanění ji nedává.

Zdanění také odděluje rozhodnutí od nákladů. Vláda může utrácet prostředky, aniž by ti, kdo rozhodují, sami nesli veškeré náklady, protože je lze rozložit na obyvatelstvo, které nemůže svobodně stáhnout svou podporu.

Válka tento mechanismus zřetelně ukazuje. Ti, kdo válku schvalují, osobně nehradí veškeré její náklady. Vláda odebírá zdroje milionům lidí, včetně odpůrců samotné války, a umožňuje tak hrstce lidí s rozhodovací pravomocí ovládat prostředky určené k násilí bez souhlasu těch, kdo jsou nuceni je poskytnout.

Vláda tyto zdroje nevytváří nezávisle na obyvatelstvu, jemuž vládne. Zdanění jí zajišťuje nepřetržitý přístup k plodům lidské práce bez nutnosti průběžného souhlasu. ༆

Problém je tedy hlubší než výše daní. Zdanění ustavuje princip, podle něhož si instituce může nárokovat část práce jiného člověka, aniž by potřebovala jeho souhlas.

Rovnováha sil

Rovnováha sil je stav, v němž je moc rozptýlena natolik, že žádný jednotlivec ani instituce nemůže druhým vnucovat svou vůli, aniž by narazil na účinný odpor, alternativy nebo náklady.

Rovnováha neznamená, že všichni mají stejnou sílu, zdroje, znalosti nebo vliv. Tyto rozdíly nemusejí zmizet. Jde o to, zda mohou narůst natolik, že odmítnutí ztratí smysl a rozdíly ztuhnou v autoritu.

Rovnováha sil tuto pobídku obrací. Když si lidé zachovají schopnost vzdorovat, odejít, změnit uspořádání a zajišťovat své potřeby jinými cestami, je obtížnější nadvládu zavést a nákladnější ji udržet.

Svobodný svět proto nezávisí na tom, zda jsou lidé od přírody dobří či důvěryhodní. Závisí na vytvoření podmínek, v nichž nikdo nemá tolik soustředěné moci, aby mohl vládnout všem ostatním. Pobídka k vykořisťování může přetrvat, ale schopnost vykořisťovat může být omezena mocí ostatních vzdorovat. ༆

To vyžaduje decentralizovat a znovu rozdělit moc mezi jednotlivce a svobodně sdružené skupiny. Autonomie a soběstačnost jsou důležité, protože závislost vytváří mocenskou páku. Jestliže jedna instituce ovládá životní potřeby, svoboda ji odmítnout se stává převážně symbolickou.

Stejné měřítko platí i mimo politiku, včetně soukromé kontroly. Ekonomické vztahy se mohou stát hierarchickými, pokud kontrola nad půdou, bydlením, zaměstnáním či jinými nezbytnostmi dává jedné straně dostatečnou převahu, aby odmítnutí bylo nákladné a závislost se změnila v povinnost poslouchat.

Soběstačnost neznamená izolaci. Lidé mohou být hluboce vzájemně provázáni a zároveň mít mnoho různých zdrojů potravin, energie, znalostí, komunikace, podpory a spolupráce. Čím více alternativ existuje, tím obtížněji se kterákoli instituce stane tak nepostradatelnou, že by mohla velet všem ostatním.

Rovnováha sil tedy působí zároveň dvěma směry. Rozpouští existující hierarchii tím, že zmenšuje závislosti a koncentraci moci, které ji udržují, a současně brání návratu hierarchie tím, že moc zůstává rozptýlená, alternativy dostupné a odmítnutí možné.

Neexistuje záruka, že nikdy nevznikne nové soustředění moci. Taková záruka by vyžadovala další autoritu dost silnou na to, aby ji vynutila. Cílem je místo toho zabránit tomu, aby se soustředění moci stalo trvalým a nebylo možné z něj uniknout.

Moc se může přesouvat, shromažďovat i rozptylovat. Důležité je, aby zůstala zpochybnitelná.

Nepostradatelná služba nevyžaduje nenahraditelného vládce. I tam, kde samotnou službu nelze zajišťovat duplicitně, lze zachovat možnost změnit toho, kdo ji kontroluje, pokud vybavení, znalosti, zásoby a podpora potřebné k jejímu provozu zůstávají přístupné i mimo jediného poskytovatele. Ten, kdo ji kontroluje, se pak může změnit, aniž by lidé přišli o to, co potřebují.

Spolehlivá ochrana vyžaduje odolnou obrannou schopnost, nikoli trvalé právo přikazovat. Tato schopnost může zůstat rozptýlená mezi nezávislými sdruženími, aby žádný ochránce neovládal podporu potřebnou k odporu proti němu.

Ustálené právo přikazovat mění vztah: samotné odmítnutí se může stát důvodem k trestu a ochránce může proti odporu vynucovat vlastní požadavky. Ochranu je těžší zpochybnit, jestliže ochránce ovládá i prostředky potřebné k jejímu zpochybnění.

Zdravá rovnováha sil závisí na odstředivých tlacích proti koncentraci a současně je posiluje. Tam, kde zůstávají životaschopné alternativy, soutěž, odpor a nová sdružení, působí proti dalšímu soustřeďování moci.

Odolnou rovnováhu sil podporuje vzdělání, které šíří znalosti a schopnosti, příležitosti, které zachovávají dostupnost alternativ, a odstrašení, které zvyšuje cenu nadvlády. Když dojde ke konfliktu, rozhodčí řízení, rehabilitace, náprava újmy a ukončení vztahu nabízejí způsoby, jak řešit újmu a neshody, aniž by se spor stal základem pro trvalou autoritu.

Smyslem není jen omezit nadvládu, ale uvolnit lidský potenciál a nezlomnou schopnost lidí vzdorovat tomu, aby byli redukováni na poslušnost.

Svobodný svět je možný jen tam, kde rovnováha sil zachovává autonomii a brání jednotlivci či instituci systematicky vnucovat ostatním svou vůli.

Spontánní řád

Spontánní řád je významná koordinační síla, při níž se decentralizovaná vyjednávání, směny a podnikavost sbíhají a vytvářejí koordinaci ve velkém měřítku bez záměrného plánu či výslovného společného nákresu společenského nebo hospodářského rozvoje, nebo i v rozsahu přesahujícím možnosti takového plánu.

Velká část řádu kolem nás už tímto způsobem vzniká. Nikdo nenavrhl jazyk jako ucelený systém. Vynořil se z komunikace nesčetných lidí, kteří po generace přizpůsobovali slova, vytvářeli zvyklosti a reagovali jeden na druhého. Internet vznikal prostřednictvím záměrných projektů a společných protokolů, ale žádný jediný plánovač nenavrhl celý systém, jímž se stal.

V jádru spontánního řádu stojí rovnováha. Rovnováha neznamená pevný nebo nehybný stav. Je to neustále se měnící vyvážení, které vzniká vzájemným působením různých tlaků a přizpůsobováním systému.

Tyto tlaky utvářejí přírodní, společenské i socioekonomické systémy. Změny v jedné části mají důsledky jinde a vyvolávají další reakce napříč systémem. Nedostatek, hojnost, pobídky, spolupráce, konflikt, poptávka a dostupné alternativy tlačí chování různými směry. Struktura pobídek určuje směr tohoto přizpůsobování tím, že rozhoduje, které jednání je odměňováno, odrazováno nebo prodražováno. Řád vzniká ze vzájemného působení těchto sil, nikoli z vlády jediné síly nad celkem.

Tento proces funguje prostřednictvím zpětné vazby. Lidé jednají, zakoušejí důsledky, pozorují jeden druhého a přizpůsobují se. Každá reakce vytváří nové informace, které ovlivňují další vývoj. Opakovaným přizpůsobováním se mohou místní interakce sbíhat do souvislých vzorců, které nikdo nenavrhl ani jim zcela nerozumí.

Některá selhání nelze bezpečně ponechat pokusům a následným opravám, protože jejich následky se mohou stát nevratnými dříve, než zpětná vazba stačí zafungovat. Taková rizika vyžadují přípravu a koordinaci před selháním, nikoli jen přizpůsobení po něm.

Lze-li škody skrýt nebo přenést na druhé, může zpětná vazba odměňovat vykořisťování místo spolupráce. Spontánní řád sám o sobě nevytváří žádoucí výsledky; to, co z něj vyjde, utváří struktura pobídek.

Centralizovaná kontrola tento proces narušuje, když se snaží nahradit rozptýlenou zpětnou vazbu předepsaným výsledkem. Znalosti jsou rozptýlené mezi lidmi, kteří se skutečně setkávají s měnícími se podmínkami; mnohé jsou místní, praktické a dočasné. S rostoucím rozsahem a složitostí musí centrální hierarchie zpracovávat více informací z větších vzdáleností. Pro několik rozhodujících osob je pak stále obtížnější reagovat na celý systém stejně účinně jako pro lidi, kteří v něm reagují přímo.

Spontánní řád umožňuje zvládat složitost prostřednictvím mnoha vzájemně působících míst, kde vznikají znalosti a probíhá přizpůsobování. Koordinace vzniká z nahromaděných reakcí samotného systému. Protože přizpůsobování nezávisí zcela na centrální koordinaci, lze narušení vstřebávat místně, mohou vznikat alternativy a širší struktura se může kolem selhání dál přeuspořádávat.

Výsledkem je vynořující se řád: koordinace ve velkém měřítku vzniklá neustálým působením menších částí. Řád není něco, co se systému jednoduše přidá shora. Je to něco, co systém vytváří, když jeho části reagují jedna na druhou a směřují k proměnlivé rovnováze.

Řád nelze prostě předepsat zákonem. Řád je vynořujícím se výsledkem rozhodnutí lidí spolupracovat. Pokud pobídky vedou lidi ke konfliktu, sám zákon je ke spolupráci nepřiměje. Budovat svobodný svět znamená vytvářet pobídky, díky nimž jsou spolupráce a řád možné.

Sítě

Síť je struktura propojených jednotlivců nebo skupin, kteří mohou přímo komunikovat, koordinovat se a jednat, aniž by každá interakce musela procházet ústřední autoritou.

Hierarchie soustřeďují informace a rozhodování do několika centrálních bodů. Sítě je rozptylují. Koordinace může vyrůstat zdola, když lidé přímo reagují na měnící se podmínky, sdílejí informace a organizují se kolem praktických potřeb.

Jedním z mechanismů je stigmergie: činy zanechávají signály, které usměrňují další jednání. ༆ Lidé reagují na to, co už udělali ostatní, takže může vznikat a šířit se složitá koordinace, aniž by každý krok řídil centrální plánovač.

Oddenek je z tohoto důvodu mimořádně silnou strukturou. Na rozdíl od stromu uspořádaného kolem ústředního kmene se oddenek šíří do stran mnoha propojenými kořeny a výhonky. Větví se, znovu propojuje, rozmnožuje a roste dál, i když jsou jeho části poškozeny. Žádný jediný bod neovládá ani neobsahuje celek.

Síť není decentralizovaná jen proto, že nemá formální hierarchii; pokud se jeden uzel stane nepostradatelným, může závislost znovu vytvořit mocenskou páku, kterou hierarchie potřebuje. Taková závislost může vzniknout i tehdy, když mnoho uzlů spoléhá na tytéž dodavatele, zdroje, informace nebo strážce přístupu, případně když sama koordinace znesnadňuje odchod z existující sítě.

Rozsah tedy může znovu vytvářet závislost bez formální hierarchie; rozhodující je, zda lze klíčové funkce zpochybnit, převést, přesměrovat nebo nahradit.

Proto skutečná změna začíná zdola. Změna prosazená shora zůstává závislá na centralizované autoritě, která ji prosadila. Změna rostoucí zdola se může šířit prostřednictvím nesčetných nezávislých bodů, jejich propojením sílit a být stále obtížnější ji ovládnout, potlačit nebo zvrátit.

Rozptýlené sítě získávají odolnost díky záložním možnostem, alternativním cestám a schopnosti přeskupit se kolem selhání. Hierarchie soustřeďuje selhání spolu s kontrolou. Sítě se mohou přeskupovat přes jiné vazby, souběžně zkoušet různé postupy a obcházet narušení.

Spontánní řád se šíří prostřednictvím sítí: koordinace vyrůstá z mnoha vzájemně působících částí, zatímco absence nepostradatelného kontrolního bodu činí celou strukturu přizpůsobivější, odolnější a hůře ovládnutelnou.

Svobodné sdružování

Svobodné sdružování vylučuje vnucené členství, povinnou účast a jakoukoli autoritu, která brání pokojnému odchodu. Žádná skupina nemá nárok na další účast jednotlivce, pokud jeho souhlas netrvá. Lidé mohou svobodně odejít, změnit směr, nově se spojovat a vytvářet alternativy podle toho, jak se mění jejich potřeby a zájmy.

Svobodné sdružování začíná u jednotlivce. Vstup do vztahu, organizace nebo komunity neznamená vzdát se v její prospěch vlastní autonomie. Souhlas musí trvat po celou dobu účasti; včerejší dohoda se nesmí zítra změnit v trvalý nárok na člověka.

Možnost odejít nemá smysl, pokud odchod znamená ztrátu přístupu k životním potřebám; svobodné sdružování závisí na alternativách dostatečně silných, aby bylo odmítnutí praktickou, a ne jen formální možností.

Tyto alternativy musejí být také dosažitelné ve chvíli potřeby: místo k pobytu, způsob, jak se tam dostat, a péče, která pokračuje i během změny. Společné rezervy a připravené možnosti přijímat lidi to mohou zajistit ještě před krizí. Nikdo by neměl být nucen sám znovu budovat prostředky k životu, aby mohl odmítnout poskytovatele.

Lidé se přirozeně sdružují kolem společných zájmů, potřeb, vztahů a cílů. Tyto spřízněnosti vytvářejí skupiny založené na skutečném souladu, ne na vnuceném členství. Člověk může současně patřit do mnoha sdružení, z nichž každé odráží jinou část jeho života, aniž by si kterékoli činilo nárok na celou jeho osobu.

Shoda nemusí být všeobecná. Lidé mohou vyjednávat, dělat kompromisy a pokojně řešit spory případ od případu. Když se jejich cíle příliš rozejdou, mohou se rozejít i oni. Jedno sdružení se může rozdělit na několik, zachovat vztahy, které dál fungují, opustit ty, které nefungují, a nově se spojovat v úplně jiných podobách.

Vzniká tak nesmírná škála možných uspořádání. Skupiny se mohou utvářet, dělit, překrývat, znovu spojovat a měnit směr podle okolností. Místo aby nutilo lidi s neslučitelnými názory k jedinému rozhodnutí, umožňuje svobodné sdružování, aby různé odpovědi existovaly současně. ༆ Mnohost vyrůstá z neomezené rozmanitosti lidí a jejich schopnosti vytvářet různé formy sdružování. Pluralita se stává strukturálním důsledkem svobody, nikoli něčím, co se uděluje shora.

Tím se mění i význam komunity. To, že stovky tisíc či miliony cizích lidí sdílejí území, z nich ještě nedělá jeden smysluplný společenský celek. Komunita vyrůstá ze vztahů, známosti, společného cíle, blízkosti a vzájemného zájmu. Silná místní sdružení mohou zůstat úzce propojena s širšími sítěmi, aniž by je pohltila jediná autorita.

Větší měřítko tedy samo o sobě nevyžaduje hierarchii. Malá sdružení se mohou propojovat horizontálními, překrývajícími se sítěmi, spolupracovat tam, kde se jejich zájmy setkávají, a jinde zůstávat nezávislá. Informace, zdroje, znalosti i koordinace mohou proudit těmito spojeními, aniž by procházely ústřední velitelskou strukturou.

Ne každá funkce musí dál zůstat organizována ve stejném měřítku jako dnes. Větší místní schopnost jednat může omezit míru závislosti na koordinaci na velké vzdálenosti. Tam, kde je širší koordinace nadále nutná, mohou sítě rozšířit spolupráci napříč oblastmi, aniž by se tato koordinace stala ustálenou autoritou nad zúčastněnými lidmi.

I když mají všichni členové možnost se vyjádřit, koordinační orgán si nárokuje autoritu ve chvíli, kdy si přisvojí obecné právo rozhodovat, které činnosti musejí nezávislí lidé a sdružení podřídit tomuto orgánu.

Takové sítě zůstávají otevřené, protože lidé mohou navrhovat, zkoušet, napodobovat to, co funguje, upravovat to nebo vytvořit alternativu bez čekání na schválení shora. Úspěšné podoby se šíří, když je lidé dobrovolně přijímají. Neúspěšné mohou zaniknout, aniž by se jejich neúspěch vnucoval všem ostatním.

Svoboda odejít pomáhá bránit tomu, aby tyto vztahy přerostly v nadvládu. Odchod může znamenat úplné opuštění, omezení účasti, změnu partnerů, založení souběžného sdružení nebo prosté odmítnutí uspořádání, které už nefunguje. Pokud odchod znamená vzdát se něčeho, co nelze jednoduše nahradit, nebo pokud člověka stejné vyloučení pronásleduje napříč sdruženími, svoboda závisí i na možnosti tyto podmínky napadat nebo měnit, nejen na možnosti odejít. Tam, kde je pokojné odloučení blokováno a účast je povinná, sdružování už není svobodné.

Lidé mohou odejít ze sdružení, aniž by unikli odpovědnosti za újmu, kterou způsobili, nebo za závazky, které svobodně přijali a na něž se ostatní oprávněně spolehli. Odpovědnost za závazek sama o sobě neospravedlňuje nucení člověka k jeho splnění. Rozhodčí řízení, náprava, ukončení vztahu a další reakce mohou řešit porušené závazky, pokud zůstávají vázány na konkrétní spor. Odpovědnost se týká konkrétní újmy či závazku; nesmí se změnit ve vlastnictví člověka ani v obecnou povinnost poslouchat.

Odmítnutí spolupráce samo o sobě není donucením. Donucením je použití kontroly nad nezbytnostmi k vynucení poslušnosti nebo zablokování přístupu k jiným ochotným partnerům.

Před některými škodami nelze uniknout pouhým odloučením, zvlášť když jsou jejich účinky rozptýlené nebo přenesené na lidi, kteří se jim nemohou prostě vyhnout; tím slábne zpětná vazba, která by jinak škodlivé chování omezovala. Decentralizace neznamená, že každá reakce musí zůstat místní; pokud újma zasahuje lidi napříč sdruženími nebo oblastmi, mohou se dotčení koordinovat přes tyto hranice, dohodnout se na společných standardech nebo sledovat její dopady.

Když odloučení nemůže újmě předejít ani zastavit její pokračování, mohou se dotčení bránit, požádat o zprostředkování nebo jednat společně, aby ji zastavili. Zastavení společného nebezpečí může vyžadovat dočasná omezení jednání, které ohrožuje druhé, i když se dotčení neshodnou a individuální odpovědnost není jasná. Tato omezení a rozložení jejich nákladů mezi lidi vyžadují samostatné zdůvodnění.

Tvrzení o újmě samo spor nerozhoduje; ochrana musí zůstat zaměřena na zastavení konkrétní újmy, ne se stát důvodem k širší nebo časově neomezené kontrole. Ti, kdo zasahují, nejsou nedotknutelní; možnost zpochybnit důvod, prostředky či pokračování zásahu nesmí záviset jen na těch, kdo jej provádějí. Nezávislé zpochybnění musí zahrnovat skutečnou moc změnit neoprávněná omezení nebo zásah zastavit, pokud jeho odůvodnění přestane platit.

Některé problémy zůstanou nevyřešené, místo aby kvůli nim vznikla trvalá autorita, jejíž záruka řešení závisí na moci donutit všechny zúčastněné.

Svobodné sdružování nepředepisuje jedno konečné uspořádání společnosti. Jeho síla spočívá právě v tom, že tuto otázku nechává otevřenou. Umožňuje skutečně svobodným a autonomním lidem neustále utvářet vlastní vztahy a vytvářet společenský řád nesčetných překrývajících se sdružení místo jediné struktury s autoritou nad nimi všemi.

Vzájemná pomoc

Vzájemná pomoc je spolupráce založená na vzájemnosti: lidé si pomáhají, protože naše zájmy nemusejí být v konfliktu. Všichni máme různé potřeby, schopnosti, znalosti, zdroje a příležitosti. Když je sdílíme, mohou se obě strany mít lépe než předtím.

Svobodný svět se odklání od vztahů s nulovým součtem. Bohatství se vytváří produkcí nové hodnoty. Spolupráce může oběma stranám přinést více, než by vytvořily samy, ale vztah není skutečně oboustranně výhodný, pokud jeho zisky závisí na přenášení nákladů na druhé. Takové vztahy jsou snazší, když mizí překážky vstupu a uměle vyvolaný nedostatek a otevírá se více způsobů, jak se lidé mohou postarat o sebe i o ostatní.

Vzájemnost sílí opakovanými vztahy. Silné sousedství a komunity vyrůstají z přátelství: lidé se znají, záleží jim na tom, co se s druhými děje, sdílejí jídlo, nástroje, dovednosti, znalosti, přístřeší, čas i podporu. Když lidé nejsou pro své okolí cizinci, člověk, který upadne do chudoby nebo přijde o domov, už není neviditelným problémem ponechaným vzdálené instituci. Jeho potřeby vidí lidé, kteří jej znají a mají důvod se zajímat.

Tyto vztahy se mohou spojovat do širších sítí vzájemné pomoci, jež přenášejí podporu i za hranice lidí, kteří se už znají, a znásobují to, co jednotlivec nebo sousedství zvládnou sami. Jeden má jídlo, druhý volný pokoj, další umí něco opravit, učit, pěstovat, stavět, převážet nebo pečovat. Čím více se tyto vztahy překrývají, tím více cest mají lidé k podpoře a tím méně musejí záviset na jediné instituci, aby získali, co potřebují.

Vzájemnost nevyžaduje, aby každý, kdo přijímá péči, něco oplácel. Pro člověka, který nemůže sám odejít nebo si zajistit podporu, závisí svoboda na tom, aby jeho péči neovládala jediná osoba či jediný vztah.

Překrývající se okruhy pečujících lidí a nezávislé vztahy usnadňují postavit se zneužívání a pokračovat v péči i během změn. Pokud člověk nemůže dát informovaný souhlas, měla by péče podle možností vycházet z jeho vyjádřených přání a zůstat omezena na jeho potřeby. Závislost nikomu nedává vlastnické právo na člověka.

Spolehlivá vzájemná pomoc také vyžaduje údržbu. Lidé mají důvod udržovat služby, které využívají, na nichž jim záleží nebo které mohou později potřebovat. Další poskytování těchto služeb závisí na pravidelných vkladech práce a zdrojů, společných rezervách a odlehčení vyčerpaným pečovatelům či správcům.

Péče nebude každého vždy stát stejně mnoho ve stejný čas, ale širší sítě mohou tato nerovná břemena rozložit mezi více lidí, zdrojů a vztahů, místo aby je nesl jediný člověk. V době nedostatku mohou lidé díky přehledu o potřebách a dostupných zásobách vyjednávat o prioritách a hledat pomoc i mimo místní síť. Potřeba nevytvoří chybějící zdroje, ale ani nedostatek nezakládá právo na poslušnost.

Vzájemná pomoc není sebeobětování. Daří se nám, když se může dařit lidem kolem nás. Bezpečnější, zdravější, svobodnější a schopnější lidé činí bezpečnějším, bohatším a svobodnějším i náš život. Osobní a společný blahobyt se navzájem posilují, místo aby stály na opačných stranách rovnice.

Nadvláda a pomsta obnovují podmínky konfliktu místo míru. Vzájemná pomoc odpovídá na utrpení péčí, láskou a nadějí a zároveň buduje hmotné podmínky, které snižují pravděpodobnost, že se utrpení bude opakovat.

Pokojný svět, v němž chceme žít, vytváříme tím, že uděláme první krok k jeho budování: pomáháme si už teď, posilujeme vztahy kolem sebe a činíme je natolik pevnými, aby nikdo nemusel světu čelit sám.

Přátelství

Silná komunita začíná přátelstvím, nikoli abstraktní představou komunity. Přátelství je osobní, záměrné, dobrovolné a přímo je utvářejí lidé, kteří v něm jsou. Žádný větší celek si nemůže nárokovat tento vztah jen proto, že dva lidé patří ke stejnému místu, skupině nebo věci.

Přátelé nepotřebují vnější autoritu, aby jim předepisovala vztah či je nutila ke shodě. Sami rozhodují, jak k sobě přistupovat, kde leží jejich hranice a kdy se má vztah změnit nebo skončit. Svoboda sdružovat se znamená málo bez svobody sdružení opustit.

Přátelství má také přirozené meze. Nemůže se rozrůst v jediný vztah zahrnující všechny, a právě to je část jeho síly. Přátelství mohou zůstávat malá a přitom se překrývat a propojovat dál, takže se spolupráce šíří, aniž by všichni byli svázáni do jednoho společenského celku. Širší sítě umožňují koordinaci i mezi lidmi, kteří nejsou přáteli, aniž by se samy měnily v jeden společenský celek.

Cílem je navazovat přátelství, nikoli budovat komunity. ༆ Ať silnější komunity vyrůstají ze vztahů, které si lidé skutečně zvolí.

Nenásilí

Nenásilí je vhodnější strategií pro budování svobodného světa. Metody použité při budování nového světa utvářejí návyky, pobídky, organizace a rozdělení moci, které z nich vznikají. Politické násilí mění strukturu pobídek samotného odporu: odměňuje utajení, velení, donucení a organizace schopné soustředit sílu.

Politické násilí může posílit struktury, které mělo zpochybnit. Když lidé vidí násilí, začnou se bát. Strach je žene k institucím, které slibují ochranu: k policii, armádě a vládě. Násilí tak může posílit donucovací složky právě té hierarchie, proti níž míří, dát vládě silnější ospravedlnění pro policejní zásahy, dohled, represi a použití síly a současně obrátit širší veřejnost proti jejím kritikům.

Vláda už má drtivou převahu v organizovaném násilí. Ovládá policii, armády, věznice, zpravodajské systémy, zbraně a logistické sítě vybudované k vynucování své autority. Násilí jí umožňuje určovat podmínky střetu a využít svou největší přednost.

Nenásilí útočí na hierarchii z jiného směru. Přímá akce, občanská neposlušnost, stávky, odmítání, vzájemná pomoc, soběstačnost, budování komunit, funkční alternativy a stažení účasti narušují závislosti, které umožňují centralizovaným institucím fungovat. Vláda nefunguje jen díky síle; závisí na pokračující spolupráci.

Také naděje je politickou mocí. Cílem není vyděsit lidi a vehnat je do boje, nýbrž inspirovat je perspektivou pokojného a svobodného světa, v němž mohou dobře žít, jít za svými sny, rozvíjet svůj potenciál a pomáhat si navzájem. ༆

Naděje se stává skutečností díky zkušenosti. Přátelství, vzájemná pomoc, autonomie, soběstačnost, zahrady, spolupráce, přímá akce a fungující alternativy dávají lidem už nyní zakusit útržky jiného života. Předjímání budoucího uspořádání rozděluje schopnost jednat dřív, než centralizovaná autorita zmizí. Jak lidé stále lépe uspokojují své potřeby prostřednictvím svobodného sdružování, vzájemné pomoci, nezávislých znalostí a alternativ, závislost na centralizovaných institucích začíná ustupovat.

Násilná revoluce může vést opačným směrem. Zničení existující vlády nemusí zničit strukturu soustředěné moci. Ozbrojené organizace soustřeďují zbraně, utajení, velení, informace, logistiku a operační schopnost. Pokud vláda padne dříve, než se moc a schopnost jednat rozptýlí, organizace nejschopnější používat násilí bude zároveň v nejlepší pozici zaplnit vzniklé mocenské vakuum. Vládce se vymění, ale struktura zůstane k dispozici k převzetí.

Nenásilí neznamená pacifismus ani odmítnutí sebeobrany. Obranné použití síly může být nutné, pokud bez něj nelze zastavit bezprostřední újmu. Účelem je zastavit nadvládu, nikoli učinit ze síly organizační zásadu osvobození. Násilí zůstává poslední možností.

Schopnost sebeobrany může přetrvávat, zatímco její použití zůstává obranné a dočasné. Rovnováha sil udržuje obrannou schopnost rozptýlenou a zpochybnitelnou, zatímco svobodné sdružování brání tomu, aby se dočasné použití síly změnilo v trvalou strukturu autority.

Dlouhodobé hrozby vyžadují přípravu, spolehlivé zásoby, sdílené informace a koordinaci mezi sdruženími. Lidé mohou svěřit konkrétní obranné úkoly zkušeným osobám, pokud jejich role zůstanou omezené na danou funkci a zpochybnitelné. V obraně je toto nebezpečí obzvlášť palčivé, protože obranná schopnost se může sama stát novým soustředěním moci. Rozdíl zůstává skutečný jen tehdy, když zbraně, zásoby a vnější podpora zůstanou mimo výlučnou kontrolu kterékoli jedné skupiny.

Rozptýlená obrana přináší i další nebezpečí: přípravy jednoho sdružení mohou znepokojit jiné, jehož reakce pak jako by potvrdila obavy prvního. Tam, kde je to možné, mohou přímý kontakt, nezávislé ověřování znepokojivých tvrzení a vzájemná omezení mobilizace umožnit oběma stranám ustoupit, aniž by se vzdaly schopnosti bránit se.

Koordinace v nouzi musí zůstat omezena na svůj úkol a otevřená zpochybnění. I rozptýlená obrana může být poražena; ani centralizované velení však nezaručuje přežití.

Svoboda by neměla přijít až po boji. Měla by být patrná v tom, jak se boj vede.

Pravidlo 3,5 %

Systémová změna nevyžaduje, aby celé obyvatelstvo povstalo současně.

Výzkum Ericy Chenowethové a Marie Stephanové zjistil, že velké nenásilné kampaně usilující v letech 1900 až 2006 o změnu režimu, nezávislost či konec okupace uspěly více než dvakrát častěji než kampaně násilné.

Z tohoto výzkumu později vzešlo pravidlo 3,5 %: v původních datech neselhala žádná nenásilná kampaň poté, co na svém vrcholu aktivně mobilizovala alespoň 3,5 % populace.

Vláda nefunguje jen prostřednictvím policie a armády. Závisí na tom, že lidé napříč společností nadále pracují, poslouchají, vynucují příkazy, přesouvají zdroje, udržují infrastrukturu a přijímají její autoritu. Vláda závisí na spolupráci mnohem více lidí, než jich skutečně vládne.

Aktivní účastníci tvoří jen jednu část tohoto tlaku. Jak se účast a odmítání šíří, spolupráce přestává být spolehlivá. Pracující přestávají spolupracovat. Příkazy se nevykonávají. Podporovatelé přebíhají. Lidé uvnitř institucí přestávají prosazovat nařízení. Instituce začínají selhávat. Rovnováha sil se mění, protože struktura ztrácí lidskou spolupráci potřebnou k vlastnímu udržení.

Nenásilná hnutí mohou oslovit mnohem širší okruh účastníků, protože odpor nevyžaduje, aby se každý stal vojákem. Lidé mohou stávkovat, bojkotovat, odmítat, stahovat podporu, poskytovat zdroje, dávat druhým přístřeší nebo jednoduše přestat spolupracovat.

Pozdější výzkumy zjistily, že nenásilné kampaně byly po roce 2010 méně úspěšné. Chenowethová poukazuje jak na to, že vlády přizpůsobily své protistrategie, tak na rostoucí spoléhání hnutí na rychlou mobilizaci bez organizace, strategie a vytrvalosti potřebné k udržení tlaku. Mobilizace může otevřít příležitost, ale bez trvalejší organizace a praktické schopnosti jednat, o něž by se mohla opřít, se okno může zavřít dřív, než vzniknou podmínky pro trvalou změnu.

Pravidlo 3,5 % není zákon ani zaručený práh. Většina úspěšných nenásilných hnutí hranice 3,5 % nikdy nedosáhla a pozdější výzkum našel zdánlivou výjimku. Jde o historický vzorec, nikoli recept na úspěch.

Poučení z pravidla 3,5 % nespočívá v tom, že přesně 3,5 % obyvatel dokáže donutit jakoukoli vládu ke kapitulaci.

Spočívá v tom, že změna nevyžaduje jednomyslné probuzení.

Přímá akce

Přímá akce znamená řešit problém přímo, místo abychom žádali autoritu, aby jej vyřešila za nás. Usilovat o reformu prostřednictvím autority znamená přenechat uskutečnění změny vyšším stupňům hierarchie. Přímá akce ponechává možnost jednat lidem, kterých se problém týká.

Nevidíme jen korupci. Systém se řídí pobídkami a soustředěním moci, které jsou v něm zabudované. Výměna zástupců může změnit rozhodnutí, ale ponechává aparát autority nedotčený. Zastupitelská politika pohřbívá příčinu a následek pod vrstvami byrokracie: lidé jednají a pak čekají, až instituce rozhodnou, co se stane. Přímá akce mění věci tady a teď. Lidé vidí výsledek, ověřují jej a navazují na něj.

Přímá akce nepotřebuje povolení. Lidé nepotřebují souhlas shora, aby spolupracovali, řešili problémy, stáhli podporu nebo vytvářeli alternativy. Změna může začít všude, kde už lidé dokážou jednat, a pak se šířit zdola, jak ostatní přijímají to, co funguje.

Lidé na základní úrovni mají moc, protože hierarchie sama sebe neudrží v chodu. Stávka tuto závislost okamžitě odhalí. Generální stávka může najednou zastavit velké části aparátu. Divoká stávka ukazuje, že pracující mohou společně uplatnit svou moc bez povolení institucí, které je zastupují.

Přímá akce mění tuto závislost v páku. Je rozdíl mezi odporem vůči struktuře a odebráním něčeho, co potřebuje k fungování. Odmítnutí a stažení účasti mění samotný vztah.

Přímá akce buduje alternativy, díky nimž je hierarchie méně potřebná. Vzájemná pomoc, soběstačnost, nezávislá směna, družstva a paralelní instituce dávají lidem větší schopnost uspokojovat své potřeby přímo.

Obě stránky se navzájem posilují. Zastavovat aparát a zároveň budovat alternativy. Odpor oslabuje schopnost hierarchie. Budování snižuje závislost na ní.

Lidé mohou odvolat svou poslušnost a přitom pokračovat v nezbytné práci prostřednictvím přímé spolupráce s těmi, kdo na ní závisí. Dočasné přerušení může vytvořit páku, ale zůstává otázka, kdo ponese náklady tohoto přerušení. Pokud tato páka závisí na tom, že jsou lidé, kteří mají jen malý vliv na napadanou strukturu, připravováni o to, co potřebují, přesouvá odpor náklady svého tlaku na ně. Dlouhodobé stažení z nepostradatelných funkcí vyžaduje náhradní cesty nebo zachování přístupu. Odpor, který připraví vlastní alternativy o prostředky, posiluje volání po obnovení velení.

I budování vytváří vlastní tlaky. Když lidé na vybudované věci závisejí, mají její provozovatelé více co ztratit narušením a mohou být opatrnější při střetu. Odpor může zase ohrozit alternativy, které se lidé snaží zachovat. Napětí se zmírňuje, pokud alternativy díky zálohám a jiným cestám přežijí výpadky a pokud odpor odebere hierarchii to, co potřebuje, aniž by zničil schopnosti, na něž lidé spoléhají.

Přímá akce předjímá budoucí uspořádání, protože lidé budují svobodný svět vztahy a institucemi, které vytvářejí už nyní, místo aby svobodu odkládali až na dobu po nějakém budoucím vítězství.

Žádný jednotlivý čin nemusí změnit celý systém. ༆ Každý úspěšný čin může něco vyřešit už teď, zvýšit autonomii a umožnit další jednání. Jak se tyto schopnosti zdola propojují a sčítají, mění rovnováhu sil.

Zahrada

Svobodný svět nemusí začít všude najednou. Začíná tam, kde lidé znovu získávají schopnost postarat se o sebe i o ostatní. Pěstujte jídlo. Učte se užitečným dovednostem. Sdílejte nástroje. Spolupracujte s lidmi, kterým důvěřujete. Podporujte místní výrobce a družstva. Začněte něčím užitečným, co vydrží a může se šířit.

Zahrada je doslovná i strukturální. Přetváří půdu, znalosti, práci a spolupráci v něco, co mohou lidé přímo využít. Sdílená dílna jim dává místo, kde mohou vyrábět a opravovat potřebné věci. Farmářské trhy propojují pěstitele a kupující v přímé směně. Všechny zkracují cestu mezi potřebou a lidmi, kteří ji mohou naplnit.

Nejde o žádný konkrétní ekonomický model.

Soběstačnost sílí spoluprací, nikoli izolací. Jeden člověk nedokáže všechno a ani by neměl muset. Lidé rozvíjejí různé dovednosti, dělí si práci, směňují to, co vyrobí a pomáhají tam, kde mohou své schopnosti nejlépe uplatnit. Jak se zahrady propojují s kuchyněmi, dílnami, družstvy, místními výrobci a sousedskými službami, začínají jednotlivé projekty tvořit širší síť praktické nezávislosti. Čím více znalostí, nástrojů a výrobních schopností mají lidé sami, tím větší volbu mají ve vztazích, na nichž závisí jejich život.

Budujte místně. Poznejte sousedy. Navazujte přátelství společnou užitečnou prací. Lidé vidí, co chybí, co stále selhává a co ostatní doopravdy potřebují. Problémy se řeší snáz, když ti, kdo je zakoušejí, mohou přímo mluvit s těmi, kdo umějí pomoci.

Tyto vztahy se mohou šířit do stran, aniž by rostly vzhůru. Různé skupiny se mohou specializovat a přitom zůstat autonomní a propojovat se přímo tam, kde jim spolupráce pomáhá. Žádná jediná organizace nemusí poskytovat všechno nebo ovládat celek. Husté pole překrývajících se sdružení sílí svou rozmanitostí: mnoho dovedností, vztahů, zdrojů a cest kolem selhání.

Nerozhoduje, zda se něco označuje za alternativu. I alternativy mají vlastní struktury pobídek, takže otázka zní stejně: co v praxi podporují? Družstvo, které znovu zavádí velení, mnoho nezměnilo. Měřítko je praktické: mohou lidé změnit způsob práce, odmítnout její podmínky nebo odejít, aniž by přišli o jediný způsob, jak uspokojit základní potřebu?

Zahrada závislá na jediném zdroji vody nebo dílna na znalostech jediného člověka je v tomto bodě zranitelná. Dovednosti, které lze předat, opakovatelné postupy, sdílené nástroje a zásoby z více zdrojů udržují užitečnou práci v chodu, aniž by kdokoli byl nepostradatelný.

Není nutné se úplně oddělit od existujícího světa. Začněte tím, co lze přiblížit přímým vztahům: jedním zdrojem jídla, jednou dovedností, jedním nástrojem, jednou službou, jedním družstevním projektem, jedním pevnějším přátelstvím. Každý přesun je malý, ale zanechá něco, na čem může stavět další. Časem se jednotlivé projekty mění v sítě, sítě získávají odolnost a závislost se začíná rozptylovat.

Zahrada nepotřebuje povolení, aby se stala lesem. Roste tam, kde má prostor, větví se tam, kde to podmínky dovolují, spojuje se s tím, co už žije, a dává semena dalšího růstu. Budujte svobodný svět stejně: místně, přímo, pokojně a zdola směrem ven.

Okno příležitosti

Svobodný svět se buduje před revolučním okamžikem, nikoli po něm.

Odstranění lidí, kteří ovládají centralizované instituce, nerozdělí schopnosti, které tyto instituce ovládaly. Potraviny je stále třeba přepravovat. Lidé stále potřebují čistou vodu, léky, přístřeší, komunikaci, dopravu, ochranu a cesty k řešení sporů. Pokud tyto schopnosti zůstanou soustředěné, ten, kdo je obnoví nejrychleji, zdědí obrovskou moc.

Rozhodující práce proto probíhá před tím, co se jeví jako bod obratu.

Svobodná společnost se postupně rozvíjí prostřednictvím vztahů, dovedností, institucí a infrastruktury, které už fungují mimo centralizované velení. Sítě vzájemné pomoci, místní potravinové systémy, družstva, nezávislá komunikace, rozptýlené zdroje energie, schopnost opravovat, otevřené znalosti, sítě péče, řešení sporů a decentralizovaná sebeobrana převádějí praktickou schopnost jednat z centralizovaných institucí do rukou lidí, kteří na ní závisí.

To je strategický význam předjímání budoucího uspořádání: budovat nové ve skořápce starého. Viditelný zlom může přijít náhle. Schopnost jej přežít roste pomalu.

Přechod nevyžaduje jediný čistý zlom. Staré instituce mohou zůstat dominantní, zatímco se vedle nich rozvíjejí nové vztahy. Některé funkce lze decentralizovat rychle, jiné zůstanou soustředěné mnohem déle. Lidé mohou využívat i příležitosti uvnitř existujících struktur, pokud to zvyšuje jejich praktickou autonomii nebo schopnost organizovat se mimo ně. Tyto příležitosti lze využít, aniž by se stávající struktura stala prostředkem proměny. Nový svět bude zpočátku částečný, kompromisní a propletený s tím, který nahrazuje.

Pokud alternativa závisí na stejných centralizovaných institucích, které má nahradit, může být pohlcena bez změny rovnováhy sil.

Alternativa může poskytovat potřebné věci a přitom dál záviset na půdě, zásobách, infrastruktuře či jiných zdrojích pod kontrolou staré struktury. Takové uspořádání staré struktuře umožní zbavit se části břemene a současně si ponechat značnou část páky plynoucí z této závislosti. Převzít funkci není totéž jako odstranit závislost; rovnováha se změní, teprve když lidé získají větší schopnost pokračovat bez kontroly staré struktury nad tím, co potřebují.

Jakmile alternativy dokážou nahrazovat centralizované funkce, mohou čelit potlačování. S poklesem závislosti na centralizovaných institucích mohou tyto instituce získávat také silnější pobídky alternativy omezovat. Pokud represe stále dokáže přerušit každý zdroj zásob, samotné rozptýlení nestačí k ochraně. Sdílené znalosti a podpora mezi nezávislými sítěmi umožňují pokračovat v práci, i když se ztratí jedno místo nebo organizace, takže nezůstane jediná struktura, jejímž odstraněním by alternativa zanikla.

Předjímání budoucího uspořádání buduje záchrannou síť, která brání tomu, aby se zhroucení institucí změnilo v rozpad společnosti.

Cílem není vytvořit jedinou čistou enklávu mimo společnost. Cílem je rozmnožit místa, kde lidé řeší problémy pomocí jiných vztahů, propojit je napříč a postupně do nich převádět větší část každodenního života. Každá závislost nahrazená dobrovolnou alternativou oslabuje páku starého systému. ༆ Každý vztah vzájemné podpory zvyšuje schopnost lidí odmítnout.

Budování přechodu může být postupné a jeho důsledky rychlé.

Okno příležitosti se otevírá, když centralizované instituce ztratí tolik akceschopnosti nebo legitimity, že lze začít vyjednávat o uspořádáních dříve považovaných za trvalá. Nevyžaduje to úplný civilizační kolaps. Přeruší se dodavatelský řetězec. Vláda ztratí legitimitu. Firma opustí město. Vypadne elektrická síť. Měně přestanou lidé věřit. Stávka zastaví běžné služby. Monopol už nedokáže poskytovat to, na čem lidé závisejí. Centralizované systémy selhávají nerovnoměrně podle místa, odvětví a funkce.

Každé selhání otevírá prostor, v němž mohou alternativy převzít část toho, co stará struktura už neposkytuje.

Taková okna se mohou otevírat opakovaně. V obdobích relativní stability vznikají paralelní instituce. Centralizovaný systém slábne. Existující alternativy přebírají některé jeho funkce. Upevňují se, učí se, propojují a do další krize vstupují schopnější než předtím. Stará hierarchie může přežít, ale každý cyklus může zanechat lidi méně závislé na ní.

Není to strategie čekání na kolaps. Je to příprava na podmínky, které nikdo nedokáže spolehlivě předpovědět.

Když centralizované instituce slábnou, svoboda nevzniká automaticky. Krize přináší strach, nedostatek, nejistotu a poptávku po spolehlivém řádu. Tyto podmínky mohou posílit vzájemnou pomoc, ale také fašismus, militarismus, organizovaný zločin, náboženské autoritářství nebo novou vládu slibující obnovit stabilitu.

Mocenské vakuum znamená poptávku po funkcích, které už nejsou spolehlivě zajišťovány. Co jej zaplní, závisí na tom, kdo tyto potřeby dokáže uspokojit.

Kdo dokáže poskytovat potraviny, léky, komunikaci, dopravu, ochranu a fungující infrastrukturu, získá obrovský vliv. Pokud takové schopnosti mají jen autoritářské organizace, vyděšení lidé mohou přijmout velení, protože hierarchie se jeví jako jediná stále fungující struktura.

Proto předjímání budoucího uspořádání znamená také přípravu proti nástupu další autoritářské moci. Paralelní instituce vybudované před krizí dávají lidem další místo, kam se obrátit. Rozptýlené dovednosti, existující vztahy, fungující sítě a zkušenost se spoluprací bez příkazů zmenšují vakuum, jež by jinak vytvořil kolaps centralizovaných institucí.

Bez těchto alternativ kolaps závislost neruší. Prohlubuje ji.

Alternativy musejí také fungovat. Pokud účast vyžaduje volný čas, peníze nebo bezpečí, je nejtěžší pro lidi vystavené největšímu tlaku. Většina lidí si před zapojením neosvojí celou filozofii. Mohou přijít proto, že jídlo je dostupné, péče o děti spolehlivá, sousedství bezpečnější, opravárenská dílna šetří peníze nebo se k nim ostatní chovají důstojně. Svobodné sdružování, vzájemná pomoc a spontánní řád jsou silnějšími argumenty, když je lidé mohou sami zakusit.

Měřítko je praktické: uspokojuje alternativa skutečnou potřebu a zároveň zvyšuje autonomii a rozděluje schopnost jednat?

Projekt, který nevydrží tlak, lidi krizí neprovede. Projekt fungující díky soustředění kontroly se může jen stát novou hierarchií. Alternativa funguje pouze tehdy, pokud její metody zachovávají autonomii a svobodné sdružování.

Ověřte, že náhrada funguje, než na ni budete spoléhat: může poskytování pokračovat, když se zastaví financování, selže dodavatel nebo odejdou klíčoví lidé? Běžné poruchy a skutečné převody funkcí odhalí, co stále závisí na centralizovaných institucích. Náhlý kolaps může přijít dřív, než bude tato práce stačit. Tehdy má udržení zásob, údržby a péče přednost před vyhlašováním nezávislosti; dočasná závislost nezakládá trvalé právo přikazovat.

Tyto procesy probíhají současně: budovat schopnosti naplňující potřeby už nyní a pomocí nich snižovat závislost na nadvládě. Bez budování může odpor zanechat vakuum. Bez odporu mohou alternativy zůstat uvězněny v existujícím systému.

Cílem je, aby se centralizované instituce postupně stávaly méně potřebnými.

Funkce se mohou přesouvat jedna po druhé. Znalosti mohou uniknout centralizované kontrole. Dočasná vzájemná pomoc se může stát trvalou společenskou infrastrukturou. Neformální zásobovací cesty se mohou změnit v odolné sítě. Komunity mohou zachovat uspořádání, která fungovala za mimořádných situací. I neúspěšné projekty mohou zanechat dovednosti, vztahy, nástroje a znalosti, díky nimž bude další pokus silnější.

To, co lidé dosud vybudovali, neurčuje meze toho, co mohou vybudovat. Uvolnění lidské vynalézavosti podněcuje inovace a dostává na dosah to, co se kdysi zdálo nemožné.

Úspěch nemusí přijít jako pád vlády či vztyčení vlajky nad jejími budovami. Může se projevit jako dlouhodobý ústup významu centralizovaných institucí, když se jejich užitečné funkce přesunou jinam.

Rozhodujícím vítězstvím není zmocnit se aparátu.

Je jím učinit aparát zbytečným.

Není jisté, kdy se objeví další velké okno. Systémy mohou přežít nestabilitu, vstřebat opozici, změnit vedení, přesunout náklady, reformovat se či potlačovat. Strategie závislá na předpovědi kolapsu je křehká.

Předjímání budoucího uspořádání předpověď nevyžaduje. Pokud současný systém přetrvá, nezávislé vztahy a schopnosti zlepšují život už nyní. Pokud postupně slábne, alternativy mohou přebírat opouštěné funkce. Pokud se krize opakují, může každé okno zanechat paralelní společnost silnější. Pokud přijde větší zlom, sítě se zásobami, dovednostmi a fungujícími vztahy dají lidem alternativy schopné zabránit tomu, aby vzniklé vakuum zaplnila jiná centralizovaná autorita.

Okno příležitosti tedy není něco, na co se čeká.

Buduje se k tomu cesta.

Svobodný svět roste, i když se hierarchie stále zdá trvalá. Každá zahrada, přátelství, družstvo, dovednost, síť, čin vzájemné pomoci a nezávislý zdroj praktické schopnosti jednat vytváří další místo, odkud mohou lidé jednat bez čekání na povolení. Jak se tyto alternativy propojují, závislost se rozptyluje a vzniká rovnováha sil.

Až se otevře další okno, svoboda nebude muset začínat od nuly.

Svobodný svět už bude čekat.

Vox Libera

Základní východisko

„Nic není nebezpečnější než dogmatický pohled na svět — nic více nesvazuje, nezaslepuje vůči inovacím ani neničí otevřenost vůči novému.“ — Stephen Jay Gould

„Je důležité zrušit nevědomý dogmatismus, kvůli němuž si lidé myslí, že jejich způsob nahlížení skutečnosti je jediným rozumným způsobem, jak vidět svět. Snažím se lidi přivést do stavu obecného agnosticismu, nikoli jen agnosticismu ohledně Boha, ale ohledně všeho. Dokáže-li člověk vidět věci jen podle vlastní soustavy přesvědčení, je odsouzen stát se téměř hluchým, němým a slepým. Druhé lze vidět, jen když dokážeme vidět svět tak, jak jej vidí oni. To je guerillová ontologie — rozbít pohled založený na jediném modelu a dát lidem perspektivu více modelů.“ — Robert Anton Wilson, rozhovor „Searching for Cosmic Intelligence“ s Jeffreym Elliotem (1980)

„Některé výrazy a myšlenky lze označit za ‚antipojmy‘. Jde o výrazy, které naše chápání ve skutečnosti spíše zatemňují, než aby je usnadňovaly, a ztěžují pochopení jiných platných pojmů. Jednou důležitou kategorií antipojmů je takzvaný ‚balíček‘: výraz, jehož význam skrývá nevyslovený předpoklad, že určité věci patří k sobě, ačkoli ve skutečnosti tomu tak není.“ — Roderick T. Long

„Jinými slovy, neexistuje jediný vzorec. Jediným stálým jevem je samotná proměnlivost a z ní plynoucí vědomí různých společenských možností.“ — David Graeber a David Wengrow, The Dawn of Everything

Struktura pobídek

„Člověk se jako všechny živé bytosti přizpůsobuje podmínkám, v nichž žije, a zvyká si na ně; získané návyky předává dědičně. Když se tedy narodil a žil v poddanství, jako potomek dlouhé řady otroků, uvěřil ve chvíli, kdy začal přemýšlet, že otroctví je nezbytnou podmínkou života; svoboda mu připadala nemožná.“ — Errico Malatesta

„Je těžké přimět člověka, aby něčemu porozuměl, když jeho plat závisí na tom, že tomu rozumět nebude!“ — Upton Sinclair, I, Candidate for Governor: And How I Got Licked (1935)

„Dosud jsme pobídky analyzovali optikou teorie veřejné volby, která předpokládá, že lidé v politické sféře jsou v zásadě stejní jako lidé mimo ni. Tento předpoklad je však nakonec možná vůči politice příliš optimistický. Institucionální filtry politiky totiž nakonec vybírají ty, pro které jsou mocenské pozice přitažlivé. Slušní, lidští lidé nebudou chtít pracovat jako dozorci na otrokářské plantáži. Ze stejného důvodu budou ti, kdo stráví kariéru jako vězeňští dozorci, policisté, žalobci, příslušníci pohraniční stráže, generálové a prezidenti, zpravidla lidé, jimž nevadí vykonávat nad druhými pravomoc podle vlastního uvážení a násilnou autoritu. I když takové pozice na čas obsadí zásadoví lidé, nejspíš je brzy vystřídají ambiciózní lidé ochotní ohnout své morální zásady, aby moc získali a udrželi. Mocenské systémy tak vytvářejí institucionální filtry a výběrové účinky s jediným prostým a ničivým důsledkem: nahoru se dostávají ti nejhorší.“ — Nathan Goodman, Abolition: An Economist’s Perspective ๖

„Dnešním pracujícím stojí v cestě celá řada předpisů, daní, zákonů o duševním vlastnictví a podnikových dotací, které v souhrnu brání potenciálním alternativním zaměstnavatelům ve vstupu na trh a pracujícím v zahájení samostatné výdělečné činnosti.“ — Sheldon Richman

„Kapitalistický systém je ve skutečnosti definován strukturální přítomností státem schválených monopolů.“ — Eric Fleischmann

„Státní monopol na prostředek směny navíc dává státu moc používat dluh místo solventnosti jako nástroj úvěru usnadňující směnu a prostřednictvím tohoto monopolu bránit směně, dokud nejsou nejprve uspokojeny privilegované požadavky.“ — Dyer D. Lum

„Dnes nikdo nevidí, nebo nechce vidět, že v naší době je zotročení většiny lidí založeno na peněžních daních uvalených na půdu i jinak, které vláda vybírá od poddaných.“ — Leo Tolstoy, What Shall We Do?, kapitola XX

„Pokračujícím procesem inflace mohou vlády tajně a nepozorovaně zabavit významnou část bohatství svých občanů. Touto metodou nejen zabavují, ale zabavují svévolně; a zatímco proces mnohé ochuzuje, některé skutečně obohacuje.“ — John Maynard Keynes, The Economic Consequences of the Peace

„Kapitalismus je všude stejný. K přežití a prosperitě potřebuje trvalý stav částečného nedostatku: potřebuje jej k udržování cen a vytváření hladových mas, které budou pracovat za jakýchkoli podmínek.“ — Errico Malatesta

„Váha a závity Einsteinova mozku mě v jistém smyslu zajímají méně než téměř jistá skutečnost, že lidé se stejným nadáním žili a zemřeli na bavlníkových polích a v dílnách s vykořisťovatelskými podmínkami.“ — Stephen Jay Gould

„Ti, kterým se dnes říká zločinci, totiž vůbec nejsou zločinci. Matkou moderního zločinu je hlad, nikoli hřích.“ — Oscar Wilde, The Soul of Man under Socialism

„Otroctví, ochrana a monopol nacházejí obhájce nejen mezi těmi, kdo z nich těží, ale i mezi těmi, kdo jimi trpí.“ — Frédéric Bastiat

„Třída, která má moc loupit ve velkém, má také moc ovládnout vládu a své loupeže uzákonit.“ — Eugene Debs

„Když se loupež stane způsobem života určité skupiny lidí ve společnosti, časem si vytvoří právní systém, který ji opravňuje, a morální kodex, který ji oslavuje.“ — Frédéric Bastiat

„Zákonnou loupež lze provádět nekonečným množstvím způsobů. Máme tedy nekonečné množství plánů, jak ji organizovat: cla, ochranu, dávky, dotace, podpory, progresivní zdanění, veřejné školy, zaručená pracovní místa, zaručené zisky, minimální mzdy, právo na podporu, právo na pracovní nástroje, bezplatný úvěr a tak dále a tak dále.“ — Frédéric Bastiat, The Law

Hierarchie

„Většina autority začíná jako syrová moc gangstera a vyvíjí se v ‚legitimní‘ autoritu tichého svolení. To je jistě historie národního státu. Fried poznamenává, že legitimita je prostředkem, jímž se ideologie spojuje s mocí. Úkolem legitimity je ‚vysvětlit a ospravedlnit existenci soustředěné společenské moci vykonávané částí komunity a poskytovat podobnou oporu konkrétním společenským uspořádáním, tedy konkrétním způsobům rozdělování a usměrňování toku společenské moci‘.“ — Harold Barclay, People without Government ๖

„Zrušit autoritu nebo vládu neznamená zničit individuální či kolektivní síly působící ve společnosti ani vliv, který na sebe lidé navzájem mají. Znamenalo by to zredukovat lidstvo na souhrn nehybných a oddělených atomů; nemožnost, která by, pokud by se dala uskutečnit, zničila jakoukoli společnost a zasadila lidstvu smrtelnou ránu. Zrušit autoritu znamená zrušit monopol na sílu a vliv. Znamená to zrušit stav, v němž se společenská síla, tedy společná síla všech členů společnosti, stává nástrojem myšlenek, vůle a zájmů malého počtu jednotlivců. Ti pomocí společné síly potlačují svobodu všech ostatních ve prospěch svých představ. Jinými slovy to znamená zničit způsob organizace, jehož prostřednictvím se budoucnost mezi jednou revolucí a druhou vykořisťuje ve prospěch těch, kdo v daném okamžiku zvítězili.“ — Errico Malatesta

„Kde je autorita, není svoboda.“ — Pyotr Kropotkin

„Když Warren a Proudhon při hledání spravedlnosti pro práci narazili na překážku třídních monopolů, poznali, že tyto monopoly stojí na Autoritě, a došli k závěru, že úkolem není tuto Autoritu posílit a učinit tak monopol všeobecným, nýbrž Autoritu zcela vykořenit a dát plný prostor opačnému principu, Svobodě.“ — Benjamin R. Tucker

„Hierarchické organizace jsou navrženy tak, aby vytvářely soulad v lidském chování především vlivem hierarchické kontrolní struktury. V ideální hierarchii musí veškerý vliv či komunikace mezi dvěma ‚pracovníky‘ procházet společným vedoucím. S růstem složitosti kolektivního chování roste počet nezávislých vlivů a vedoucí přestává být schopen je všechny zpracovat a předat. Pomáhá zvýšit počet vedoucích a snížit větvení (počet lidí pod jedním vedoucím). Tato strategie však selhává, jakmile složitost kolektivního chování překročí složitost jednotlivce. Sítě umožňující přímější boční interakce tímto omezením netrpí. Jakmile složitost kolektivního chování přesáhne možnosti jednotlivého člověka, hierarchická kontrola přestává účinkovat. Hierarchicky řízené systémy musí ustoupit systémům síťovým. Ve chvíli, kdy kolektivní složitost dosáhne složitosti jednotlivce, narazí její další růst na meze hierarchických struktur. Hierarchické struktury nedokážou zajistit větší složitost a musejí ustoupit strukturám, v nichž převažují boční interakce. Boční interakce nahrazující kontrolní funkci byly přítomny i v hierarchických strukturách, avšak nezbytnými se stávají ve chvíli, kdy hierarchická kontrolní struktura kvůli vysoké složitosti kolektivního chování selže.“ — Complexity Rising: From Human Beings to Human Civilization, a Complexity Profile

„Civilizace založená na autoritě a podřízenosti je civilizací bez prostředků k nápravě vlastních chyb. Účinná komunikace plyne jediným směrem: od skupiny pánů ke skupině služebníků. Každý kybernetik ví, že takovému jednosměrnému komunikačnímu kanálu chybí zpětná vazba a nemůže se chovat inteligentně.“ — Robert Anton Wilson, „Thirteen Choruses for the Divine Marquis“, citováno Kevinem Carsonem v The Desktop Regulatory State

„Jednotlivý akt poslušnosti je základním kamenem nejen síly autoritářské společnosti, ale i její slabosti.“ — Robert Shea a Robert Anton Wilson, The Illuminatus! Trilogy

„Utlačovatel by nebyl tak silný, kdyby mezi utlačovanými neměl spolupachatele.“ — Simone de Beauvoir

„[...] hlavním nepřítelem, strategickým protivníkem je fašismus [...] A nejde jen o historický fašismus, fašismus Hitlerův a Mussoliniho — který dokázal tak účinně mobilizovat a využít touhu mas — ale také o fašismus v nás všech, v našich hlavách a každodenním chování, fašismus, kvůli němuž milujeme moc a toužíme právě po tom, co nás ovládá a vykořisťuje.“ — Michel Foucault, předmluva k Anti-Oedipus

„Použijí-li lidé svou svobodu tak, že se jí vzdají, jsou poté o něco méně otroky? Zvolí-li lid hlasováním člověka za svého despotu, zůstává svobodný proto, že si despotismus vytvořil sám? Máme jeho donucovací výnosy pokládat za legitimní, protože jsou konečným výsledkem vlastních hlasů lidí? To bychom stejně dobře mohli tvrdit, že Východoafričan, který před jiným člověkem zlomí kopí, aby se stal jeho nevolníkem, si dál zachovává svobodu, protože si svého pána zvolil svobodně.“ — Herbert Spencer, The Man Versus the State

„Člověk není o nic méně otrokem proto, že si jednou za několik let smí vybrat nového pána.“ — Lysander Spooner, No Treason No. VI: The Constitution of No Authority

„Svobodná volba pánů neruší pány ani otroky. Svobodná volba ze široké škály zboží a služeb neznamená svobodu, pokud toto zboží a služby udržují společenskou kontrolu nad životem plným dřiny a strachu — tedy pokud udržují odcizení. A spontánní reprodukce vnucených potřeb jednotlivcem nezakládá autonomii; jen dosvědčuje účinnost kontroly.“ — Herbert Marcuse, One-Dimensional Man

„Kdo se pokouší ovládat druhého, je vládcem, agresorem, vetřelcem; a povaha takového vpádu se nemění, ať jej provádí jeden člověk vůči druhému po způsobu obyčejného zločince, jeden člověk vůči všem ostatním po způsobu absolutního monarchy, nebo všichni ostatní vůči jednomu člověku po způsobu moderní demokracie.“ — Benjamin R. Tucker, 1890

„Nikdo se nikdy nezmocní moci s úmyslem vzdát se jí. Moc není prostředek, je cíl. Diktatura se nezavádí kvůli ochraně revoluce; revoluce se dělá kvůli zavedení diktatury.“ — O’Brien v románu George Orwella Nineteen Eighty-Four

Vláda

„Bohužel se příliš málo chápe, že stejně jako stát nemá vlastní peníze, nemá ani vlastní moc. Veškerá jeho moc je tou, kterou mu dává společnost, plus tou, kterou jí čas od času pod nějakou záminkou zabaví; žádný jiný zdroj státní moci neexistuje. Každé převzetí moci státem, ať darem či zabráním, tedy nechává společnosti právě o tolik moci méně. Nikdy nedochází a ani nemůže dojít k posílení státní moci bez odpovídajícího a přibližně stejně velkého oslabení moci společnosti.“ — Albert J. Nock ๖

„Určujícím znakem státu je autorita, právo vládnout. Základní povinností člověka je autonomie, odmítnutí nechat si vládnout.“ — Robert Paul Wolff

„Při bližším zkoumání se ukazuje, že vláda není nic více ani méně než skupina omylných lidí s politickou mocí jednat, jako by byli neomylní.“ — Robert LeFevre

„V tom spočívá rozdíl, a velmi důležitý. Přiznáváme nedokonalost lidské povahy, ale pro vládce nečiníme výjimku. Oni ji činí, byť někdy nevědomě, a protože my ji nečiníme, říkají, že jsme snílci, ‚nepraktičtí lidé‘.“ — Pyotr Kropotkin

„Jsou-li přirozené sklony lidstva tak špatné, že není bezpečné ponechat lidem svobodu, jak to, že sklony těchto organizátorů jsou vždy dobré? Nepatří snad zákonodárci a jimi jmenovaní zástupci také k lidskému rodu? Nebo se domnívají, že sami jsou uhněteni z lepší hlíny než zbytek lidstva?“ — Frédéric Bastiat, The Law

„Nebezpečí nespočívá v tom, že určitá třída není způsobilá vládnout. Žádná třída není způsobilá vládnout.“ — Lord Acton, dopis Mary Gladstoneové (1881)

„Jaký však existuje důvod, aby byla vláda? Proč se vzdávat vlastní svobody, vlastní iniciativy ve prospěch jiných lidí? Proč jim dávat moc stát se pány a nakládat se silami všech po svém, ať už si to každý přeje, nebo ne? Jsou vládcové tak mimořádně nadanými lidmi, že mohou alespoň zdánlivě oprávněně zastupovat masy a jednat v zájmu všech lépe, než by všichni dokázali jednat sami za sebe? Jsou tak neomylní a neúplatní, že jim lze s jakoukoli zdánlivou obezřetností svěřit osud každého i všech a spolehnout se na jejich vědění a dobrotu? A i kdyby existovali lidé nekonečně dobří a znalí, i kdybychom předpokládali něco, co se v historii nikdy nestalo a podle našeho přesvědčení ani stát nemůže, totiž že by vláda připadla nejschopnějším a nejlepším, přidalo by držení vládní moci něco k jejich blahodárnému vlivu? Neochromilo či nezničilo by ho spíše? Ti, kdo vládnou, se totiž musejí zabývat věcmi, jimž nerozumějí, a především mrhat většinou své energie na to, aby se udrželi u moci, snažili se vyhovět přátelům, drželi nespokojené na uzdě a podrobili si vzpurné.“ — Errico Malatesta

„Jakou úlohu sehrála autorita nebo vláda v lidském úsilí o zlepšení, v objevech a vynálezech? Žádnou, nebo alespoň žádnou prospěšnou. Každý zázrak v této oblasti vždy vykonal jednotlivec, zpravidla navzdory zákazům, pronásledování a zásahům autority, lidské i božské.“ — Emma Goldman, The Individual, Society and the State

„Vláda je velká fikce, jejímž prostřednictvím se každý snaží žít na úkor všech ostatních.“ — Frédéric Bastiat, „Government“

„Lidé věřící v ostrý rozdíl mezi demokracií a monarchií sotva dovedou ocenit, jak může politická instituce projít tolika proměnami a přitom zůstat stejná. Přesto stačí rychlý pohled a uvidíme, že po celou dobu vývoje anglické monarchie, se všemi jejími rozšířeními a revolucemi, ba i po jejím skoku přes moře do kolonie, která se stala nezávislým národem a pak mocným státem, se stejné funkce a postoje státu zachovaly v podstatě beze změny.“ — Randolph Bourne, The State

„Stát není nic jiného než souhrn svobod, které společnost jednotlivci odepřela.“ — Mikhail Bakunin

„Jednotlivec nemůže se státem vyjednávat. Stát neuznává jinou měnu než moc — a mince razí sám.“ — Ursula K. Le Guin, The Dispossessed (1974)

„Ze všech tyranií může být nejvíce utlačující ta, která se vykonává pro dobro svých obětí. Možná je lepší žít pod loupeživými barony než pod všemocnými mravokárnými šťouraly. Krutost loupeživého barona může někdy usnout, jeho chamtivost se může nakonec nasytit; ale ti, kdo nás trápí pro naše vlastní dobro, nás budou trápit bez konce, neboť jednají se souhlasem vlastního svědomí.“ — C. S. Lewis, The Humanitarian Theory of Punishment (1949)

„Zákon ve své velkolepé rovnosti zakazuje bohatým i chudým stejně spát pod mosty, žebrat v ulicích a krást chléb.“ — Anatole France

„Zásada, že většina má právo vládnout menšině, v praxi mění každou vládu v pouhý souboj dvou skupin lidí o to, kdo bude pánem a kdo otrokem; souboj, který — ať je sebevíc krvavý — ze své podstaty nikdy nemůže definitivně skončit, dokud člověk odmítá být otrokem.“ — Lysander Spooner, No Treason

„Všechny způsoby vlády selhávají. Despotismus je nespravedlivý ke všem, včetně despoty, který byl pravděpodobně stvořen pro lepší věci. Oligarchie jsou nespravedlivé k mnohým a ochlokracie k několika. Do demokracie se kdysi vkládaly velké naděje; demokracie však jednoduše znamená, že lid tluče lid pro lid. To už se ukázalo. Musím říci, že bylo nejvyšší načase, protože veškerá autorita hluboce ponižuje. Ponižuje ty, kdo ji vykonávají, i ty, nad nimiž se vykonává.“ — Oscar Wilde, The Soul of Man under Socialism

„…uvažujte o desetitisících, kteří byli upáleni, oběšeni, uvařeni a jinak usmrceni pro čarodějnictví; o milionech pro kacířství; o tisících ušlechtilých obětí, které trpěly za velezradu; o obětech ohně, mučení, popraviště, skřipce a žaláře za všechny představitelné zločiny od počátku času…

Ať uváží oceány krve a řeky slz prolité silou a brutalitou vládců světa; krutost, mučení a utrpení navršené na bezbranné, slabé a nešťastné; a pak se sám sebe zeptá, zda věří, že trest je dobrý. I kdyby násilí někdy mohlo zločinu předejít, brutalita, utrpení, krev a zločiny vládců se tyčí jako hora nad činy slabých a neznámých obětí, jejichž křivdy předstírali mstít. A tato krutost nepolevuje.

Je čirým šílenstvím pochybovat o spravedlnosti minulých odsouzení a věřit ve spravedlivé rozsudky dneška. Žádné odsouzení není spravedlivé a žádný rozsudek není správný. Veškeré násilí a síla jsou kruté, nespravedlivé a barbarské a lidský úsudek je nemůže obhájit.“ — Clarence Darrow, Resist Not Evil

„Vláda si nemůže přát, aby se společnost rozpadla, protože by to ji i vládnoucí třídu připravilo o zdroje vykořisťování; nemůže ani nechat společnost udržovat se bez úředních zásahů, protože lidé by brzy poznali, že vláda slouží jen k obraně vlastníků, kteří je drží v hladu, a spěchali by zbavit se vlády i vlastníků.“ — Errico Malatesta

„Proč lidé hladovějí? Protože vládci spolykají peníze na daních. Proto hladovějí. Proč se lidé bouří? Protože vládci příliš zasahují. Proto se bouří. Proč lidé tak málo dbají na smrt? Protože vládci požadují od života příliš mnoho. Proto berou smrt lehce. Kdo má málo, z čeho by žil, ví, že nemá život přeceňovat.“ — Lao Tzu, Tao Te Ching, kap. 75, přel. Gia-Fu Feng a Jane English

„Každý, kdo touží po svobodě, by proto měl pochopit tato životně důležitá fakta: 1. Každý člověk, který vloží peníze do rukou takzvané ‚vlády‘, jí vloží do rukou meč, jenž bude použit proti němu, aby z něj vymohl více peněz a udržel jej v podřízenosti své svévolné vůli. 2. Ti, kdo mu nejprve vezmou peníze bez jeho souhlasu, je použijí k jeho dalšímu okrádání a zotročování, pokud se opováží v budoucnu jejich požadavkům vzdorovat.“ — Lysander Spooner, No Treason

„Můžeme bez obav dojít k závěru, že revoluční formulí nemůže být přímé zákonodárství, ani přímá vláda, ani zjednodušená vláda; je jí žádná vláda. Ani monarchie, ani aristokracie, dokonce ani samotná demokracie, pokud znamená jakoukoli vládu, třebaže jedná jménem lidu a sama se lidem nazývá. Žádná autorita, žádná vláda, ani lidová — to je Revoluce. Přímé zákonodárství, přímá vláda, zjednodušená vláda jsou staré lži, které se marně snaží omladit. Vládnout lidu přímo či nepřímo, jednoduše či složitě bude vždy znamenat lid podvádět. Je to vždy člověk přikazující člověku, fikce, která ukončuje svobodu; hrubá síla, která otázky utně tam, kde na ně dokáže odpovědět jedině spravedlnost; umíněná ctižádost, jež si z oddanosti a důvěřivosti dělá schůdek…“ — Pierre-Joseph Proudhon, The General Idea of the Revolution in the Nineteenth Century (1851)

„I kdyby nepřítomnost vlády skutečně znamenala anarchii v negativním smyslu nepořádku — což zdaleka neplatí — ani tehdy by žádný anarchický nepořádek nemohl být horší než stav, do něhož vláda lidstvo přivedla.“ — Leo Tolstoy, Patriotism and Government

„Co je to, čemu říkáme vláda? Je to něco jiného než organizované násilí? Zákon ti přikazuje poslouchat, a když neposlechneš, donutí tě silou — všechny vlády, veškeré právo a autorita nakonec stojí na síle a násilí, na trestu nebo strachu z trestu.“ — Alexander Berkman

„Stát nazývá své násilí právem, ale násilí jednotlivce zločinem.“ — Max Stirner, The Unique and Its Own

„Kdysi byl zločin osamělý jako výkřik protestu; teď je všudypřítomný jako věda. Včera stál před soudem; dnes určuje zákon.“ — Albert Camus, The Rebel

„Nezpochybňuješ právo vlády zabíjet, zabavovat a věznit. Kdyby soukromá osoba byla vinna tím, co vláda dělá stále, označil bys ji za vraha, zloděje a darebáka. Ale dokud je páchané násilí ‚zákonné‘, schvaluješ je a podřizuješ se mu. Ve skutečnosti ti tedy nevadí násilí, ale to, že lidé používají násilí ‚nezákonně‘.“ — Alexander Berkman

„Zabíjet je zakázáno; proto jsou všichni vrazi trestáni, ledaže zabíjejí ve velkém počtu a za zvuku polnic.“ — Voltaire

„Být OVLÁDÁN znamená být sledován, kontrolován, špehován, usměrňován, svazován zákony, číslován, regulován, zapisován, indoktrinován, kárán kazateli, podrobován kontrole, prověřován, odhadován, oceňován, kritizován a komandován tvory, kteří k tomu nemají ani právo, ani moudrost, ani ctnost. Být OVLÁDÁN znamená být při každém úkonu a každé transakci zaznamenáván, registrován, počítán, zdaňován, razítkován, měřen, číslován, posuzován, licencován, povolován, napomínán, zadržován, omezován, napravován, opravován a trestán. Znamená to být pod záminkou veřejného užitku a ve jménu obecného zájmu podroben odvodům, drilován, odírán, vykořisťován, monopolizován, vydírán, ždímán, šizen, okrádán; a pak při sebemenším odporu, při první stížnosti potlačen, pokutován, pomlouván, pronásledován, štván, týrán, bit, odzbrojen, spoután, dušen, uvězněn, souzen, odsouzen, zastřelen, deportován, obětován, prodán, zrazen; a nakonec ještě zesměšněn, vysmíván, tupen, urážen a zneuctěn. To je vláda; to je její spravedlnost; to je její morálka.“ — Pierre-Joseph Proudhon

„Vláda je nejnebezpečnější institucí, kterou člověk zná. V průběhu dějin porušovala lidská práva více než jakýkoli jednotlivec či skupina: zabíjela lidi, zotročovala je, posílala je na nucené práce a do koncentračních táborů a pravidelně je okrádala a olupovala o plody jejich práce. Na rozdíl od jednotlivých zločinců má vláda moc zatýkat a soudit; na rozdíl od nich může člověka zcela obklíčit a prostoupit celý jeho život, ovládat každý jeho aspekt tak, že mu nezbývá jiná možnost než opustit zemi (a v totalitních zemích je zakázáno i to).“ — John Hospers

Rovnováha sil

„Skutečně svobodný jsem jen tehdy, jsou-li všichni lidé, muži i ženy, stejně svobodní. Svoboda druhých mou svobodu ani nepopírá, ani neomezuje; naopak je jejím nezbytným předpokladem a potvrzením.“ — Mikhail Bakunin ๖

„Argument pro svobodu není argumentem proti organizaci, jednomu z nejmocnějších nástrojů, které může lidský rozum používat, nýbrž proti každé výlučné, privilegované, monopolní organizaci a proti použití donucení k tomu, aby se jiným zabránilo dělat věci lépe.“ — Friedrich August von Hayek

„Decentralizace předpokládá autonomii — schopnost jednat svobodně z vlastní iniciativy. Autonomie může existovat v jakémkoli měřítku — u jednotlivce, v sousedství, v hnutí, v celé oblasti. Abys byl svobodný, potřebuješ kontrolu nad nejbližším okolím a podrobnostmi každodenního života; čím jsi soběstačnější, tím jistější je tvá autonomie. Nemusí to znamenat uspokojovat všechny potřeby nezávisle; může to znamenat i takovou vzájemnou závislost, která ti dává páku vůči těm, na nichž závisíš. Žádná jednotlivá instituce nesmí monopolizovat přístup ke zdrojům či společenským vztahům. Společnost podporující autonomii potřebuje to, čemu by technik řekl redundance: širokou škálu možností v každé oblasti života.“ — CrimethInc., From Democracy to Freedom

„Rostoucí moc zvětšující se správní organizace provází klesající moc zbytku společnosti vzdorovat jejímu dalšímu růstu a kontrole.“ — Herbert Spencer, The Man Versus the State

„Součinnost vytvořená sdílením znalostí v síti je — v obou významech slova — vlastností sítě. Má to převratné důsledky pro rovnováhu sil mezi sítěmi a hierarchiemi a téměř nepředstavitelně to posílilo jednotlivce a malé skupiny proti velkým organizacím. V hierarchii musí veškerá komunikace mezi členy nebo místními uzly procházet omezeným počtem ústředních uzlů. Od jednoho člena či místního uzlu k druhému může projít pouze komunikace, která splní pravidla šíření stanovená těmi, kdo ovládají ústřední uzly. V hierarchii má schopnost vysílat jen několik uzlů; proto se její topologie popisuje výrazem ‚jeden k mnoha‘. V distribuované síti však může vysílat každý uzel a kterékoli dva uzly mohou komunikovat přímo, bez průchodu ústředním uzlem a bez souhlasu jeho správce. Místo aby jednotliví členové pouze vybírali, kdo bude ústřední uzly ovládat, ‚[n]ěkdo předloží návrh a každý, kdo se chce přidat, se přidá. Rozsah dané činnosti bude záležet na míře přijetí návrhu.‘ Většinová demokracie je ‚systémem nedostatku‘, v němž je rozhodovací moc soupeřivým statkem: ‚celek musí volit buď jedno, nebo druhé, mezi jedním filtrem a druhým, jedním zástupcem a druhým.‘ V distribuované síti naopak rozhodovací moc soupeřivým statkem není. Rozhodnutí každého jednotlivce se týká jen jeho samotného a nebrání ostatním postupovat stejně. ‚I kdyby většina s návrhem nejen nesouhlasila, ale i proti němu jednala, nedokázala by zabránit jeho uskutečnění.‘“ — Kevin Carson, The Desktop Regulatory State

„Mezi oběma je nepřímá úměra: síla jednoho je slabostí druhého. Chceme-li posílit společnost, musíme oslabit stát. Totalitáři všeho druhu si to uvědomují; proto se vždy snaží zničit společenské instituce, které nemohou ovládnout.“ — Colin Ward, The State and Society

„Působí tu zásadní nerovnosti, které odpůrcům státu dávají obrovské výhody. Ano, státy mají mocné sledovací schopnosti, ale ty jsou řízeny centrálně a hierarchicky a jsou přístupné jen poměrně malým a do jisté míry rozpoznatelným skupinám operátorů. Pokoušejí se přitom hledat a sledovat cosi jako slámově zbarvené jehly v kupce sena tvořené sedmi miliardami lidí. Síťová hnutí odporu ve světě jsou těmito jehlami. Pro jehlu je mnohem snazší vidět a poznat muže s vidlemi než pro muže s vidlemi vidět a poznat jehlu. Jehel je mnohem více než mužů s vidlemi. A jehly mají vlastní sadu nástrojů — levných, snadno použitelných a dostupných téměř každému (včetně zmíněných operátorů!), kdo se kdykoli a z jakéhokoli důvodu rozhodne stát jehlou.“ — Thomas Knapp, citováno Kevinem Carsonem

„Jako první krok k dosažení svých cílů podporují zastánci decentralizace rozptýlení výroby. Podporují proto produktivní domácnost, v níž lze pomocí moderních drobných nástrojů a strojů vyrobit všechny nebo velmi značnou část základních potřeb rodiny.“ — Mildred Loomis

„Skutečnost je taková, že Země tento útok už nemůže snášet. Nemůžeme dovolit, aby to pokračovalo, když se znečišťuje vzduch, voda a naše jídlo. [...] Život nám dává Země, ne americká vláda. Život nám dává země, ne vláda nadnárodních korporací. Život nám dává Země, potřebujeme ji mít. Musíme ji mít, jinak náš život skončí. Musíme tedy vzdorovat tomu, co dělají.“ — John Trudell, „Take Back the Earth“, projev na Den díkůvzdání (1980)

„Vezmi nejhorlivějšího revolucionáře a dej mu absolutní moc; do roka bude horší než sám car.“ — Mikhail Bakunin

„Takto jistě začíná na zemi ‚stát‘. Myslím, že už jsme se zbavili fantazie, podle níž stát vznikl z nějaké ‚smlouvy‘. Člověk, který dovede přikazovat, který je od přírody ‚pánem‘, který přichází s násilím ve svých činech a gestech — co má takový člověk společného s uzavíráním smluv! S takovými bytostmi nelze vyjednávat.“ — Friedrich Nietzsche, The Genealogy of Morals

„[…] zločinnost státu není nic nového ani překvapivého. Začala, když se první dravá skupina lidí spojila a vytvořila stát, a bude pokračovat, dokud bude stát existovat, protože stát je od základu protispolečenskou, zločinnou institucí. Představa, že stát vznikl kvůli nějakému společenskému účelu, je naprosto ahistorická. Vznikl z dobytí a zabavení — tedy ze zločinu. Vznikl za účelem zachování rozdělení společnosti na třídu vlastníků a vykořisťovatelů a nemajetnou závislou třídu — tedy za zločinným účelem.“ — Albert Jay Nock, „The Criminality of the State“ (1939)

„Raný stát, jak uvidíme, často nedokázal udržet své obyvatelstvo; epidemiologicky, ekologicky i politicky byl mimořádně křehký a náchylný ke zhroucení či rozpadu. Rozpadal-li se však často, nebylo to proto, že by neuplatňoval všechnu donucovací moc, kterou dokázal shromáždit. Důkazy o rozsáhlém využívání nesvobodné práce — válečných zajatců, nevolnictví pro dluh, chrámového otroctví, trhů s otroky, nuceného přesídlování do pracovních kolonií, práce odsouzenců a kolektivního otroctví (například spartských heilótů) — jsou zdrcující.“ — James C. Scott, Against the Grain: A Deep History of the Earliest States (2017)

„Stále rostoucí moc bezduché politické byrokracie, která dohlíží na život člověka a chrání jej od kolébky do hrobu, staví stále větší překážky spolupráci mezi lidmi. Systém, který při každém svém kroku obětuje blahobyt velkých částí lidu, celých národů, sobecké touze po moci a hospodářským zájmům malých menšin, musí nutně rozložit společenské vazby a vést k neustálé válce všech proti všem. Tento systém byl pouze předzvěstí velké myšlenkové a společenské reakce, která dnes nachází výraz v moderním fašismu a představě totalitního státu, daleko překonává posedlost mocí absolutních monarchií minulých staletí a snaží se dostat každou oblast lidské činnosti pod státní kontrolu. ‚Vše pro stát; vše skrze stát; nic bez státu!‘ se stalo hlavním motivem nové politické teologie: stejně jako v různých systémech církevní teologie je Bůh vším a člověk ničím, je v tomto moderním politickém vyznání stát vším a občan ničím. A stejně jako se slova ‚vůle Boží‘ používala k ospravedlnění vůle privilegovaných kast, skrývají se dnes za vůlí státu jen sobecké zájmy těch, kdo se cítí povoláni vykládat ji podle svého a vnucovat ji lidu.“ — Rudolf Rocker

Spontánní řád

„Svoboda není dcerou řádu, nýbrž jeho matkou.“ — Pierre-Joseph Proudhon

„Chceš-li být velkým vůdcem, musíš se naučit následovat Tao. Přestaň se snažit ovládat. Pusť se pevných plánů a pojmů a svět se bude spravovat sám. Čím více zákonů a omezení, tím chudší lidé. Čím více zbraní máš, tím méně budou lidé v bezpečí. Čím více dotací, tím méně budou lidé soběstační. Čím více pravidel a nařízení, tím více zlodějů a lupičů. Proto Mistr říká: Opouštím zákon a lidé se stávají poctivými. Opouštím hospodářství a lidé prosperují. Opouštím náboženství a lidé nacházejí klid. Opouštím veškerou touhu po obecném blahu a blaho je běžné jako tráva.“ — Lao Tzu, Tao Te Ching, kap. 57

„Základní zásada, že při uspořádávání svých záležitostí máme co nejvíce využívat spontánní síly společnosti a co nejméně sahat k donucení, připouští nekonečně mnoho způsobů uplatnění.“ — Friedrich Hayek, The Road to Serfdom

„Shodneme-li se, že ekonomický problém společnosti spočívá hlavně v rychlém přizpůsobování změnám konkrétních okolností místa a času, zdá se z toho vyplývat, že konečná rozhodnutí musí být ponechána lidem, kteří tyto okolnosti znají, mají přímé informace o podstatných změnách a vědí, jaké zdroje jsou bezprostředně k dispozici.“ — Friedrich A. Hayek, The Use of Knowledge in Society

„Nutně jednoduché abstrakce velkých byrokratických institucí, jak jsme viděli, nikdy nemohou dostatečně vystihnout skutečnou složitost přírodních či společenských procesů. Kategorie, které používají, jsou příliš hrubé, strnulé a stylizované, než aby odpovídaly světu, který údajně popisují.“ — James C. Scott, Seeing Like a State

„Čím více se snažíš ovládat, jak lidé myslí, jednají nebo spolu vycházejí, ať přímo silou, nebo nepřímo (hrozbami, strachem či ‚postrkováním‘ pomocí jiné manipulace s pobídkami), tím méně přizpůsobivý systém bude.“ — Andrew Kemle

„Tradiční argument pro spontánní řád oproti centralizovanému návrhu říká, že za podmínek rozptýlených znalostí vede k objevení podstatných znalostí jen decentralizovaný a evoluční proces. Jinými slovy: spontánní řád dokáže ‚[…] využívat znalosti, které nikdo nemá vcelku‘.“ — F. A. Hayek, (Law, Legislation and Liberty, Volume 1: Rules and Order)

„Naivnímu člověku, který si řád dovede představit jen jako výsledek záměrného uspořádání, se může zdát absurdní, že ve složitých podmínkách lze řádu a přizpůsobení neznámému dosáhnout účinněji decentralizací rozhodnutí a že rozdělení autority ve skutečnosti rozšíří možnost celkového řádu. A přece decentralizace skutečně vede k zohlednění více informací.“ — Friedrich Hayek

„Rozsáhlý empirický výzkum dokumentuje rozmanitost prostředí, v nichž jednotlivci sami řeší problémy společně využívaných zdrojů, kdy tato řešení dlouhodobě vydrží a jak širší institucionální uspořádání posilují či oslabují schopnost lidí v menším měřítku řešit problémy účinně a udržitelně.“ — Elinor Ostrom, „Beyond Markets and States: Polycentric Governance of Complex Economic Systems“

„Spontánní řády vznikají ze sítí nezávislých a rovných lidí, jejichž činy vytvářejí kladnou a zápornou zpětnou vazbu, jež pomáhá dalším aktérům sledovat jejich vlastní, nezávisle pojaté plány, a tak pokračuje proces zpětné vazby. Každý člověk je uzlem v síti, propojeným zpětnou vazbou, a každý uzel může jednat samostatně. Zpětná vazba, kterou vytvářejí, omezuje na minimum znalosti, jež kdokoli potřebuje o systému jako celku, aby v něm mohl uspět.“ — Gus diZerega, citováno Kevinem Carsonem v The Desktop Regulatory State

„Jako sociologický pojem označuje stigmergie hlavně typy síťové organizace spojené s wiki, skupinovými blogy a organizacemi ‚bez vůdce‘ uspořádanými jako síť buněk. Když je stigmergická spolupráce rozšířena počítači a digitálními sítěmi, značně se zvyšuje kapacita zpracování informací. Stigmergie umožňuje spolupráci jednotlivců jednajících nezávisle v neomezeném měřítku.

Stigmergie není ‚kolektivistická‘ v tradičním smyslu, jak se chápal v době, kdy jakékoli významnější společné úsilí vyžadovalo velkou organizaci zastupující kolektiv a administrativní koordinaci individuálního úsilí prostřednictvím hierarchie. Je však konečným naplněním kolektivismu v tom, že odstraňuje transakční náklady společného jednání mnoha jednotlivců. Je vrcholem individualismu, protože všechny činy jsou svobodnými činy jednotlivců a ‚kolektiv‘ je jen jejich součtem. Každý jednotlivec může svobodně vymyslet jakoukoli inovaci, kterou uzná za vhodnou, aniž by potřeboval svolení kolektivu, a každý ji může či nemusí přijmout. Stigmergie odstraňuje nutnost podřídit jednotlivce vůli skupiny a redukuje jednotku správy na jednotlivce, čímž plně naplňuje ideál souhlasu.

Stigmergická organizace vede k modulárním strukturám ze stavebních prvků. Takové struktury jsou všudypřítomné, protože modularita mění schopnost systému učit se, vyvíjet a přizpůsobovat. Malý počet stavebních prvků lze přeskupovat a nově kombinovat do ohromného množství složitých systémů. Začneš-li s velkým počtem modulárních jednotlivců, z nichž každý může spolupracovat s několika dalšími a působit na ně podle jednoduché gramatiky několika pravidel, mohou za vhodných okolností modulární jednotlivci projít rychlým fázovým přechodem.“ — Kevin Carson, The Desktop Regulatory State ๖

„Abychom pochopili, jak může společnost existovat bez vlády, stačí na chvíli zaměřit pozornost na to, co se ve skutečnosti děje v naší současné společnosti. Uvidíme, že nejdůležitější funkce se i dnes vykonávají mimo zásahy vlády. Vláda zasahuje jen proto, aby vykořisťovala masy nebo hájila privilegované, případně aby zcela zbytečně schvalovala vše, co bylo vykonáno bez její pomoci, často navzdory ní a proti ní. Lidé pracují, směňují, studují, cestují, podle svého se řídí běžnými pravidly morálky či hygieny; těží z pokroku vědy a umění a mají nesčetné společné zájmy, aniž by kdy pociťovali potřebu, aby jim někdo říkal, jak se v těchto věcech chovat. Naopak právě věcem, do nichž vláda nezasahuje, se daří nejlépe a vyvolávají nejméně sporů, protože se nevědomě přizpůsobují přáním všech způsobem shledaným nejužitečnějším a nejpříjemnějším.“ — Errico Malatesta

„Po odstranění této negativní síly, kterou je vláda, se společnost stane tím, čím se při daných silách a schopnostech daného okamžiku může stát. Jsou-li vzdělaní lidé ochotní šířit vzdělání, zorganizují školy a budou nuceni ukázat užitek a radost, jež vzdělání poskytuje. Nejsou-li takoví lidé, nebo jich je jen pár, vláda je nevytvoří. Může jen, jak to ostatně činí dnes, odvést těch několik lidí od praktické, plodné práce ve vzdělávání a dosadit je, aby shora řídili, co se má za pomoci policejního systému vnutit. Z inteligentních a zanícených učitelů tak dělá pouhé politiky, zbytečné příživníky zcela pohlcené prosazováním vlastních zálib a udržováním se u moci.“ — Errico Malatesta

„Pod vládním aparátem, ve stínu politických institucí, mimo dohled státníků a kněží vytváří společnost pomalu a tiše vlastní organismus a buduje nový řád, výraz své životnosti a autonomie. . . . Můžeme bez obav dojít k závěru, že revoluční formulí nemůže být přímé zákonodárství ani přímá vláda ani zjednodušená vláda, nýbrž ŽÁDNÁ VLÁDA.“ — P.J. Proudhon, 1851

„Až nenáviděná moc státu nebude nutit jednotlivce, sdružení, obce a oblasti žít pohromadě, budou mnohem těsněji spojeni a vytvoří mnohem živější, skutečnější a silnější jednotu, než jakou jsou dnes nuceni tvořit pod stejně utlačujícím a vyčerpávajícím jhem státu.“ — Pierre-Joseph Proudhon

„Chaotické rozhodování podporuje uznání, že společnost může spontánně fungovat jako decentralizovaná síť, připouští konflikt jako zdravou sílu v našich životech, povzbuzuje mnohost rozhodovacích prostorů pronikajících všemi okamžiky života daleko za formální, mužskou sféru sněmu či diktátu a umožňuje přijímat různá, i protikladná rozhodnutí v různých bodech lidské sítě. Současně podporuje společné vědomí, aby všichni rozhodující mohli co nejlépe využít svou inteligenci a podle toho se sladit. Lidé mají evolucí prověřenou schopnost využívat chaotické rozhodování ve velkém měřítku a zpochybňují ji jen ti, kdo chtějí své spoluobčany trvale držet v dětském postavení, aby je mohli ovládat monopolem rozhodování v jednotných strukturách.“ — Peter Gelderloos, Worshiping Power

„Buď navždy stát, který drtí individuální a místní život, přebírá všechny oblasti lidské činnosti, přináší své války a domácí mocenské zápasy i palácové převraty, jež jen střídají jednoho tyrana za druhého, a na konci tohoto vývoje nevyhnutelně čeká … smrt! Anebo zničení států a nový život začínající znovu v tisících středisek na principu živé iniciativy jednotlivců a skupin a svobodné dohody.“ — Pyotr Kropotkin

Svobodné sdružování

„Teď musíte připustit buď to, že za svobody budou v různých společnostech různá společenská uspořádání, některá komunistická a jiná zcela opačná, že mezi nimi nevyhnutelně vznikne soutěž a výsledky ukážou, které je nejlepší; anebo musíte soutěž zadusit, zavést komunismus, popřít svobodu a postavit se proti pokroku. Svět, příteli, nepotřebuje nové způsoby zavádění věcí, ale odstranění omezení příležitostí.“ — Voltairine de Cleyre, The Individualist and the Communist ๖

„Uznává jako fakt stejná práva všech svých členů k pokladům nahromaděným v minulosti, a proto už neuznává rozdělení mezi vykořisťované a vykořisťovatele, ovládané a vládce, podřízené a nadřízené. Usiluje o jistý harmonický soulad ve svém středu — nikoli tím, že všechny své členy podřídí autoritě, o níž se smyšleně předpokládá, že zastupuje společnost, ani snahou zavést jednotnost, ale pobídkou pro všechny lidi, aby rozvíjeli svobodnou iniciativu, svobodné jednání, svobodné sdružování. Hledá co nejúplnější rozvoj individuality spojený s nejvyšším rozvojem dobrovolného sdružování ve všech podobách, ve všech možných stupních a pro všechny představitelné cíle; sdružení stále se měnící a upravovaná, která v sobě nesou prvky vlastní trvanlivosti a ustavičně přijímají nové podoby, nejlépe odpovídající mnoha tužbám všech.“ — Peter Kropotkin

„Slovo stát se tedy často používá k označení zvláštního druhu společnosti, určitého lidského společenství shromážděného na určitém území [...] Používá se také jednoduše jako synonymum společnosti. Kvůli těmto významům slova stát se odpůrci domnívají, nebo spíše předstírají, že se domnívají, že anarchisté chtějí zrušit každé společenské pouto, veškerou kolektivní práci a odsoudit všechny lidi k životu v izolaci [...] Proto si myslíme, že by bylo lepší používat výrazy jako zrušení státu co nejméně a nahrazovat je jasnějším a konkrétnějším výrazem zrušení vlády.“ — Errico Malatesta

„Svoboda není krabice, do níž mají být lidé natlačeni. Svoboda je prostor, v němž mohou žít. Neříká ti, jak budou žít. Říká navždy jen to, že můžeme.“ — Karl Hess

„Jednotlivec je skutečnou realitou života. Sám o sobě je vesmírem; neexistuje pro stát ani pro onu abstrakci zvanou ‚společnost‘ či ‚národ‘, která je jen souborem jednotlivců.“ — Emma Goldman, „The Place of the Individual in Society“ (1940)

„Patřím sám sobě, nebo někomu či něčemu jinému? Mám společenské závazky vůči mnoha neformálním a překrývajícím se skupinám, k nimž se dobrovolně připojuji a z nichž mohu podle přání odejít, nebo vůči celku, do něhož jsem nevstoupil…“ — Colin Ward, The State and Society

„Svoboda, kterou chceme pro sebe i pro druhé, není absolutní metafyzická, abstraktní svoboda, jež se v praxi nevyhnutelně mění v útlak slabých; je to skutečná, možná svoboda, kterou tvoří vědomé společenství zájmů a dobrovolná solidarita.“ — Errico Malatesta

„Svobodný a snadný přechod od jedné varianty komunismu k jiné, odtud k jakékoli variantě individualismu a tak dále by tedy byl v opravdu svobodné společnosti tou nejsamozřejmější a nejzákladnější věcí; a kdyby se nějaká skupina lidí pokusila tomuto přechodu zabránit a učinit jeden systém převládajícím, narazila by na stejně tvrdý odpor, jaký revolucionáři kladou dnešnímu systému.“ — Max Nettlau

„Teorie mutualismu tvrdí, že zájmům celé společnosti nejlépe slouží tytéž prostředky, které nejvíce podporují zájmy jednotlivce: osvobození od omezení, pokud jednání jednotlivce nezasahuje do druhých; odstranění všech faktorů, které uměle omezují lidské příležitosti; dobrovolná organizace společnosti do sdružení vznikajících podle potřeby pro činnosti přesahující síly jednotlivce; stručně řečeno, dobrovolná tvorba a vzájemná směna statků za podmínek vylučujících zvláštní výsady a státem chráněné monopoly.“ — Clarence Lee Swartz, What Is Mutualism?

„Libertarianismus nelze prosadit shora dolů. Neschopnost prosadit libertarianismus je ve skutečnosti měřítkem jeho úspěchu.“ — Samuel E. Konkin III

„Poté, co lidstvo vyzkoušelo všemožné druhy vlád a snažilo se vyřešit neřešitelný problém vlády, ‚která by mohla jednotlivce nutit k poslušnosti a sama přitom neunikla poslušnosti vůči celku‘, pokouší se nyní osvobodit od pout jakékoli vlády a uspokojovat své organizační potřeby svobodnou dohodou mezi lidmi sledujícími stejné společné cíle.“ — Pyotr Kropotkin

Vzájemná pomoc

„Přátelství se nemůže rozrůst tak, aby pohltilo planetu. Zůstává navždy malé, osobní, blízké, záměrné, dobrovolné a decentralizované. To je vlastnost, ne chyba. Přátelství ti umožňuje se s druhými sdružovat a rozcházet podle vlastní vůle a přitom si stále uchovat individualitu, útočiště vlastních myšlenek a jasnou představu o tom, kdo jsi a co potřebuješ. Příkazy anonymní širší společnosti a domnělé společné dobro ti nemusejí zatemňovat mysl, když navazuješ přátelství místo budování komunit.“ — Against Community Building, Towards Friendship ๖

„Je zřejmé, že by bylo zcela proti všemu, co víme o přírodě, kdyby lidé tvořili výjimku z tak obecného pravidla: kdyby tvor při svém vzniku tak bezbranný jako člověk našel ochranu a cestu k pokroku nikoli ve vzájemné podpoře jako jiná zvířata, ale v bezohledném soupeření o osobní výhody bez ohledu na zájmy druhu. Mysli zvyklé na představu jednoty v přírodě se takové tvrzení zdá naprosto neobhajitelné. A přesto mu navzdory nepravděpodobnosti a nefilozofičnosti nikdy nechyběli stoupenci. Vždy existovali autoři s pesimistickým pohledem na lidstvo. Znali je více či méně povrchně z vlastní omezené zkušenosti; z dějin znali to, co jim o nich vyprávěli kronikáři stále upření na války, krutost a útlak, a málo dalšího; a usoudili, že lidstvo není než volný shluk bytostí připravených bojovat jedna s druhou, kterým v tom brání jen zásah nějaké autority.“ — Pyotr Kropotkin, Mutual Aid: A Factor of Evolution

„Je mi líto, ale nechci být císařem. To není má práce. Nechci nikomu vládnout ani nikoho dobývat. Chtěl bych pomoci všem — je-li to možné — Židům i nežidům, černým i bílým. Všichni si chceme navzájem pomáhat. Takoví lidé jsou. Chceme žít ze štěstí druhých, ne z jejich utrpení.“ — Charlie Chaplin, závěrečná řeč v The Great Dictator (1940)

„Solidarita je v jistém smyslu opakem charity. Charita poskytuje pomoc způsobem, který posiluje hierarchický vztah mezi skupinami. Dávají-li bohatí peníze charitě, činí chudé ještě závislejšími na bohatých. Když se však chudí organizují a sdílejí zdroje jako sobě rovní, jednají solidárně.“ — Life Without Law

„Solidarita je tedy prostředkem, jímž můžeme získat a zajistit vlastní svobodu. Dohodneme se na společné práci, abychom nemuseli pracovat pro někoho jiného. Dohodou o sdílení rozšiřujeme své možnosti, abychom si mohli užívat více, nikoli méně. Vzájemná pomoc je v mém vlastním zájmu — vidím totiž výhodu v dohodách s druhými založených na vzájemné úctě a společenské rovnosti; pokud někomu vládnu, znamená to, že existují podmínky umožňující nadvládu, a je tedy velmi pravděpodobné, že budu sám ovládán.“ — An Anarchist FAQ

„Než nás přišli civilizovat naši bílí bratři, neměli jsme vězení. Neměli jsme tedy zločince. Neměli jsme zámky ani klíče, a proto ani zloděje. Byl-li někdo tak chudý, že neměl koně, týpí nebo přikrývku, někdo mu tyto věci dal. Byli jsme příliš necivilizovaní na to, abychom si osobních věcí příliš cenili. Chtěli jsme věci mít jen proto, abychom je mohli rozdávat. Neměli jsme peníze, a tak jimi nebylo možné měřit hodnotu člověka.“ — John Fire Lame Deer, Lame Deer, Seeker of Visions

„Jak podivuhodných výsledků dosáhla tato jedinečná síla lidské individuality, když ji posílila spolupráce s jinými individualitami … spolupráce — oproti bratrovražedným sporům a boji — pomáhala přežití a vývoji druhu … jen vzájemná pomoc a dobrovolná spolupráce … mohou vytvořit základ pro svobodný život jednotlivce i sdružení.“ — Emma Goldman, Red Emma Speaks, s. 118

„Podniky vlastněné pracovníky a spotřební družstva jsou součástí trhu; sdružení vzájemné pomoci a bezplatné kliniky jsou součástí trhu; stejně tak dobrovolné odbory, komuny založené na souhlasu a nesčetné další alternativy ke kapitalistickému statu quo.“ — Charles Johnson, Markets Not Capitalism

„Zapojení do vzájemné pomoci a přímé akce poskytuje solidaritu, která znovu oživuje společnosti rozdrobené státními strukturami.“ — Joseph Parampathu, Creative Destruction: Rethinking Failure after the State (2021)

„Vertikální agorismus by zahrnoval účast v sítích komunitní směny a jejich vytváření, městské zemědělství, zahradničení na dvorku, farmářské trhy, podporu alternativ k policii a decentralizovaných technologií přímého propojení lidí. Ačkoli tyto vertikální kroky mohou využívat státní měnu (a nejsou proto zcela kontraekonomické), přesto významně zpochybňují závislost na státu a korporátních třídách. Jiné vertikální kroky nemusí přímo zahrnovat peněžní směnu, ale stále působí proti závislosti. Může jít o morální podporu a propagaci technologií, které narušují stávající řád a podporují pevnější vztahy mezi členy komunity.“ — Derrick Broze, Vertical and Horizontal Agorism

„Takto by vznikaly ‚nezávislé komuny pro územní seskupení a rozsáhlé federace odborů pro seskupení podle společenských funkcí — obojí provázané a vzájemně se podporující při naplňování potřeb společnosti‘. K tomu se přidávají ‚seskupení podle osobní spřízněnosti — nesčetná a nekonečně rozmanitá, dlouhodobá či prchavá, vznikající podle okamžitých potřeb pro všechny možné účely‘. Tyto ‚tři druhy seskupení‘ by zajistily ‚uspokojení všech společenských potřeb: spotřeby, výroby a směny, komunikace, hygieny, vzdělání, vzájemné ochrany před napadením, vzájemné pomoci a obrany území; konečně i uspokojení vědeckých, uměleckých, literárních a zábavních potřeb‘.“ — Pyotr Kropotkin

„Kriminalizace chudoby prostřednictvím policejního obtěžování a městských vyhlášek je kontraproduktivní pro snahu pomáhat lidem bez domova a chudým, kteří se každý den snaží znovu postavit na nohy. Abychom v naší společnosti dále podporovali rovnost, budeme dál sdílet jídlo ve svých komunitách a budovat solidaritu s lidmi bez domova a dalšími organizacemi usilujícími o lepší budoucnost.“ — Food Not Bombs

Nenásilí

„Dát naději mnoha utlačovaným a strach několika utlačovatelům, to je náš úkol; uděláme-li to první a dáme naději mnohým, musí se těch několik jejich naděje bát. Jinak je děsit nechceme; chudým nechceme pomstu, ale štěstí; jaká pomsta by ostatně mohla odčinit všechna ta tisíciletí utrpení chudých?“ — William Morris ๖

„Nenásilná akce jako metoda je slučitelná s cílem nenásilné společnosti. Používání metod, které odrážejí cíl, se nazývá prefigurace: metody předjímají — jinými slovy předem ohlašují či napodobují — cíl. Prefigurace poskytuje nácvik a zkušenost s tím, o co usilujeme. Pomáhá vytvořit část cíle, i když kampaň neuspěje. A pomáhá udržet úsilí ve správném směru. Je-li cílem společnost bez organizovaného násilí, nenásilná akce má všechny tyto výhody prefigurace. Dává zkušenost se životem bez použití násilí; omezuje bezprostřední násilí tady a teď, i když kampaně selžou; a zajišťuje, že úsilí pokračuje nenásilným směrem.“ — How Nonviolence is Misrepresented

„Násilí (fyzická síla) použité k újmě druhého, nejbrutálnější podoba, již může mít boj mezi lidmi, hluboce kazí. Svou povahou tíhne k potlačení nejlepších lidských citů a rozvíjí všechny protispolečenské vlastnosti: zuřivost, nenávist, pomstychtivost, ducha nadvlády a tyranie, pohrdání slabými a servilitu vůči silným. A tato škodlivá tendence se objevuje i tehdy, když se násilí používá pro dobrý účel. […] Anarchisté, kteří se bouří proti každému útlaku a bojují za úplnou svobodu každého a měli by se tedy instinktivně odvracet od každého násilného činu, jenž přestává být pouhým odporem proti útlaku a sám se stává utlačujícím, mohou rovněž spadnout do propasti hrubé síly. […]“ — Errico Malatesta, Violence as a Social Factor (1895)

„Schvalovat zuřivé protilidské city a povyšovat je na zásadu jako taktiku hnutí… je zlé i kontrarevoluční.“ — Errico Malatesta

„Podle studie Univerzity Jižní Karolíny vzrostlo násilí v Americe během vietnamské války o 42 procent. Není to nijak překvapivé. Naši vůdci nedodržují zákon, proč bychom měli my? Jestliže vláda hrozí jiným zemím bombou, proč bychom si navzájem nehrozili pistolemi? Jestliže naši vůdci znásilňují planetu, proč ne naši sousedé? Naši vůdci vytvářejí ovzduší strachu a násilí. Proč se tváří překvapeně, když Američané jeden druhého zabíjejí, okrádají a mrzačí?“ — Philip Berrigan, Fighting the Lamb’s War: Skirmishes with the American Empire (1996)

„Stát drží pohromadě policejní mocí proti občanům. Stát, zrozený z násilí a násilím podepřený, nikdy nedosáhne skutečného míru.“ — Philip Berrigan, Fighting the Lamb’s War: Skirmishes with the American Empire (1996)

„Historicky nejstrašnější věci — války, genocidy a otroctví — nevzešly z neposlušnosti, ale z poslušnosti.“ — Howard Zinn, Declarations of Independence: Cross-Examining American Ideology

„Největší zločiny světa nepáchají lidé, kteří porušují pravidla, ale ti, kteří je dodržují. Bomby shazují a vesnice masakrují lidé plnící rozkazy.“ — Banksy, Wall and Piece

„Rozhodni se už nesloužit, a v tom okamžiku jsi svobodný. Nežádám, abys na tyrana vztáhl ruku a svrhl ho, ale prostě abys ho přestal podpírat; pak uvidíš, jak se jako velký kolos, jemuž někdo podtrhl podstavec, zhroutí vlastní vahou a rozbije se na kusy.“ — Étienne de La Boétie, Discourse on Voluntary Servitude

„Schopnost vlády použít násilí daleko převyšuje schopnost povstalců. Násilná vzpoura dokonce často posiluje utlačující režimy, které mohou věrohodně tvrdit, že násilí povstalců vyžaduje represi. Srovnávací výhoda vlády spočívá v násilné akci. Srovnávací výhoda lidí naproti tomu spočívá ve schopnosti odepřít spolupráci, bez níž vláda téměř nemůže přetrvat. Zamysleme se, jak ničivé jsou pro vládu daňové stávky, bojkoty, generální stávky a rozšířené odmítání poslušnosti zákonům. Ačkoli jsou tyto taktiky nenásilné, jejich všeobecné a neústupné používání by mělo děsit každou vládu. Nenásilí má i další výhody. Protože působí méně nebezpečně a radikálně než násilí, snáze … získává širokou veřejnou podporu. Náklady účasti jsou nižší, a proto se pravděpodobně zapojí více lidí. Ti, kdo se tradičně boje neúčastní — děti, ženy a staří lidé — se mohou účinně zapojit do nenásilného zápasu. Pravděpodobněji přesvědčí odpůrce a vyvolá rozpory uvnitř vládnoucí třídy. Obvykle způsobuje mnohem méně obětí a materiálních ztrát než násilí. A protože je decentralizovanější než násilné jednání, je méně pravděpodobné, že v případě úspěchu vytvoří ještě utlačivější stát.“ — Bryan Caplan, „The Literature of Nonviolent Resistance and Civilian-Based Defense“

„Vláda ujišťuje lid, že jej ohrožuje vpád jiného národa nebo nepřátelé v jeho středu a že jedinou cestou, jak nebezpečí uniknout, je otrocká poslušnost lidí vůči vládě. Nejvýrazněji je to vidět za revolucí a diktatur, ale děje se to vždy a všude, kde existuje vládní moc. Každá vláda vysvětluje svou existenci a ospravedlňuje své násilné činy argumentem, že bez ní by byl stav věcí mnohem horší. Když vláda ujistí lidi o nebezpečí, podřídí je kontrole a v tomto postavení je donutí napadnout jiný národ. V očích lidí se tak potvrdí vládní ujištění o nebezpečí útoku jiných národů.“ — Leo Tolstoy, Christianity and Patriotism (1895)

„Když dojde na použití násilí, hraješ hru systému. Establishment tě bude dráždit — tahat tě za vousy, plácat tě po tváři — aby tě přiměl bojovat. Jakmile tě přivede k násilí, ví, jak s tebou naložit. Jediné, s čím si nevědí rady, je nenásilí a humor.“ — John Lennon

„Nemůžeme a nechceme používat násilí kromě obrany sebe a druhých před útlakem.“ — Errico Malatesta

„Budujeme tedy sítě obrany komunit, ne armády. Budujeme důvěru, ne moc. Spojujeme radostnou hru a vzdornou vzpouru. Lásku projevujeme solidaritou a své kolektivní identity a územní loajalitu zrazujeme rouhavými skutky troufalé zvědavosti, úsilí a přátelství. Budujeme živé sítě, ne uzavřené kliky. A i když se cítíme sami, jsme vetkáni do pestré přikrývky radikalismu. Svými činy a myšlenkami, svým velkým i malým odporem budujeme něco výjimečného. Bolest a zápasy, jimž čelíte, jsou smrtelně skutečné, stejně jako naše pouta. Ať se snaží sebevíc, anarchismus nikdy nezabijí. Můžeme tedy čerpat odvahu, i když naděje stojí stále víc. Nejste sami.“ — Stigmergic Parity and Revolt

Přímá akce

„Lidé se ptají, jaký smysl má naše malá snaha. Nevidí, že musíme klást jednu cihlu po druhé a dělat jeden krok za druhým. Kamínek vhozený do rybníka vyvolá kruhy šířící se všemi směry. Stejné je to s každou naší myšlenkou, slovem a činem. Nikdo nemá právo sedět a propadat beznaději. Práce je příliš mnoho.“ — Dorothy Day ๖

„Nikdy nepochybujte, že malá skupina přemýšlivých, odhodlaných občanů může změnit svět; je to vlastně jediný způsob, jak se kdy změnil.“ — Margaret Mead

„Svět měníš svým příkladem, ne svým názorem.“ — Paulo Coelho

„Existují nespravedlivé zákony; spokojíme se s poslušností vůči nim, nebo se pokusíme je změnit a do té doby je budeme dodržovat, nebo je hned porušíme? Lidé si za takové vlády obvykle myslí, že mají počkat, až přesvědčí většinu, aby zákony změnila. Myslí si, že kdyby se postavili na odpor, lék by byl horší než nemoc. Je to však vina samotné vlády, že je lék horší než nemoc. Ona ho horším činí. Proč není ochotnější předvídat reformy a připravovat je? Proč si nehýčká svou moudrou menšinu? Proč křičí a vzdoruje, ještě než je zraněna? Proč nepovzbuzuje občany, aby bděli, upozorňovali na její chyby a jednali lépe, než by jim sama ukládala?“ — Henry David Thoreau, Civil Disobedience

„Neposlušnost je v očích každého, kdo četl dějiny, původní lidskou ctností. Pokrok přinesla neposlušnost, neposlušnost a vzpoura.“ — Oscar Wilde, The Soul of Man under Socialism

„Musejí pochopit, že jejich moc nespočívá v počtu jejich hlasů, nýbrž v jejich schopnosti zastavit výrobu.“ — Voltairine de Cleyre, Direct Action

„Hlavní funkcí odborových byrokracií v novém uspořádání bylo potlačovat divoké stávky řadových členů, potlačovat přímé akce na pracovišti a omezovat pracovní akce na vyhlášené stávky podle pravidel NLRB.“ — Kevin Carson

„Agorismus věří v postupné stahování podpory státu prostřednictvím toho, co Konkin nazval ‚výnosnou občanskou neposlušností‘. Převodem těchto úkolů na decentralizované instituce připravit stát o příjmy a účel je podle agorismu nejschůdnější cestou k dosažení svobodných trhů.“ — „Agorism“, Encyclopedia, popis Konkinovy strategie

„Píšu toto předběžné vysvětlení důvodů, proč neplatím daně, předem, protože mě vaše kancelář nedávno informovala, že budu za své soustavné odmítání platit daně uvězněn. Po zatčení vám předložím přesný přehled svých dosavadních příjmů za rok 1948. Své přesvědčení o nepravosti vlády, která existuje především k vedení války, uvádím posledních šest let v prohlášeních vašemu úřadu při odmítnutí platit jakoukoli daň i v článcích v Catholic Worker.“ — Ammon Hennacy

„Kdyby letos tisíc mužů nezaplatilo daně, nebylo by to násilným a krvavým opatřením, jakým by bylo jejich zaplacení a umožnění státu páchat násilí a prolévat nevinnou krev. To je vlastně definice pokojné revoluce, je-li něco takového možné. Zeptá-li se mě výběrčí daní nebo jiný úředník, jak už se stalo, ‚Ale co mám dělat?‘, odpovím: ‚Chcete-li opravdu něco udělat, vzdejte se úřadu.‘ Když poddaný odepře věrnost a úředník se vzdá místa, je revoluce dokonána. Ale představme si dokonce, že poteče krev. Neteče snad jakási krev, když je zraněno svědomí? Touto ranou odtéká člověku jeho pravé lidství a nesmrtelnost a on krvácí k věčné smrti. Tuto krev vidím téct právě teď.“ — Henry David Thoreau, Civil Disobedience

„Není-li to dostupné chudým, není to ani radikální, ani revoluční.“ — Anonymous

„Dovedete si představit otroky na plantáži, jak sedí a hlasují o pánech a utrácejí energii za kampaně a kandidáty, když by mohli zamířit k ‚podzemní železnici‘? Jistě by si vybrali kontraekonomickou alternativu; jistě by je k tomu doktor Rothbard vybídl a nenechal se svést k tomu, aby zůstali na plantáži, dokud nebude zvolena Strana pánů otroků slibující zrušení otroctví.“ — SEK III

„Nenechte se nikdy oklamat představou, že vám bohatí dovolí odhlasovat jim jejich bohatství.“ — Lucy Parsons

„Žádná velká myšlenka nemůže být na svém počátku v mezích zákona. Jak by mohla? Zákon stojí na místě. Zákon je pevný. Zákon je kolo vozu, které nás všechny poutá bez ohledu na podmínky, místo či čas.“ — Emma Goldman, 1917

„Největší změna, kterou musíme udělat, je přejít od spotřeby k výrobě, třeba jen v malém měřítku, na vlastních zahradách. Když to udělá pouhých deset procent z nás, bude dost pro všechny. Proto je marné počínání revolucionářů bez zahrad, kteří závisejí na systému, proti němuž útočí, a vyrábějí slova a kulky, ne jídlo a přístřeší.“ — Bill Mollison

Okno příležitosti

„Nikdy nezměníte věci bojem proti existující skutečnosti. Chcete-li něco změnit, vybudujte nový model, který učiní ten současný zastaralým.“ — Buckminster Fuller ๖

„Stát není něco, co lze zničit revolucí; je to stav, určitý vztah mezi lidmi, způsob lidského chování; ničíme jej navazováním jiných vztahů a jiným chováním.“ — Gustav Landauer, citováno Colinem Wardem v The State and Society

„Žijeme v kapitalismu a zdá se, že z jeho moci není úniku — ale stejně kdysi působilo i božské právo králů.“ — Ursula K. Le Guin, děkovná řeč na National Book Awards (2014)

„Rozpustit, ponořit a nechat zmizet politický či vládní systém v systému hospodářském tím, že jeden po druhém zmenšíme, zjednodušíme, decentralizujeme a odstraníme všechny součásti tohoto velkého stroje zvaného vláda nebo stát.“ — Pierre-Joseph Proudhon, General Idea of the Revolution in the Nineteenth Century

„Lidstvo bude muset výrazně přejít ke kooperativnímu, decentralizovanému a pružnému způsobu výroby, aby si zajistilo další existenci na této planetě.“ — Eric Fleischmann

„Dvojí moc je myšlenka, že zárodek nového světa musí být vytvořen během boje se současným světem; ‚budovat nové ve skořápce starého‘. Znamená to podporovat orgány dělnické samosprávy, v nichž můžeme uplatňovat svou autonomii a omezovat moc šéfa a vlády, dokud se jim nebudeme moci postavit a obojí zrušit. Strategie dvojí moci přímo zpochybňuje mocenské instituce a zároveň určitým způsobem předjímá nové instituce, které si představujeme. Proto nejen odporuje státu, ale připravuje se i na obtížné střety a otázky, jež vzniknou v revoluční situaci.“ — Beyond Resistance

Autoři jako James Livingston a Michel Bauwens výslovně čerpali z dřívějších přechodů jako vzorů pro přechod od hierarchie k síti. Přestože naše politická kultura na pravici i levici vidí postkapitalistický přechod optikou francouzské a ruské revoluce — jako náhlý, povstalecký a do značné míry ztotožněný s převzetím státu — není důvod předpokládat, že takový bude. Stejně snadno může jít o poměrně postupný proces trvající desítky let, jako byl úpadek Západořímské říše a feudalismu.

[…]

Kapitalistický systém starý přibližně pět set let není stejně jako předchozí historické systémy jednolitým celkem, ale souborem vzájemně působících společenských formací — některé sílí, jiné ustupují. Nahrazení kapitalismu tudíž nemusí zahrnovat dramatický zlom způsobený jednolitým celkem pokrokových sil. Jak tvrdí Eugene Holland,

požadavek takového radikálního systémového zlomu je nutný jen tehdy, pokud společnost nebo způsob výroby už od počátku chápete jako úplný systém. […] Pojímat tyto prvky jako dominantní, doznívající a vznikající výrazně zlepšuje utopické vyhlídky, neboť vedle záporných prvků určených ke kritice a odmítnutí (zřejmě všech „dominantních“) by patrně byly i kladné prvky hodné potvrzení (ty „vznikající“). […]

Nakonec se situace rozhodne ve chvíli, kdy se síly starého řádu pokusí přechod zmařit — a neuspějí.

[…] naše současná situace je příznivá […], protože ustavující moc mnohosti dozrála natolik, že prostřednictvím svých komunikačních a kooperačních sítí a vytváření společně sdílených statků začíná být schopná sama udržet alternativní demokratickou společnost. Tady se otázka času stává zásadní. Kdy nastane okamžik zlomu? […]

Revoluční politika musí v pohybu mnohostí a hromadění společných a kooperativních rozhodnutí zachytit okamžik zlomu […], který může vytvořit nový svět.

Ať se konečný zlom zdá sebeprudší a sebedramatičtější, je pouze vyvrcholením dlouhého procesu „budování struktury nové společnosti ve skořápce staré“.

[…]

John Holloway podobně tvrdí, že postkapitalistický přechod bude „procesem probíhajícím v meziprostorech“, jakým byl přechod od feudalismu ke kapitalismu.

[…]

Vzájemná produkce založená na společných statcích, která je alternativou ke kapitalistické korporaci i státu, umožňuje

přímou společenskou výrobu užitné hodnoty prostřednictvím nových životních praktik, které jsou do značné míry mimo kontrolu kapitálu, a s výrobními prostředky, jež byly ve velmi významném rozsahu zespolečenštěny. Tyto nové procesy jsou spíše postkapitalistické než kapitalistické v tom smyslu, že k vlastní reprodukci už nepotřebují žádnou konkrétní úlohu kapitálu.

— Kevin Carson, The Desktop Regulatory State, „The Transition from Hierarchies to Networks“

„Ukáže-li se nemožné legálně přimět vládnoucí moc ke změně způsobu, jímž nám vládne, a pokud ti, kdo tuto moc odmítají, ji z různých důvodů nemohou či nechtějí svrhnout silou, pak je vytvoření nezávislé či alternativní či paralelní [společnosti] jediným důstojným řešením.“ — Ivan Jirous, Parallel Polis: An Inquiry, citováno Academy of Ideas

„Ekonomické alternativní instituce bohužel fungují v rámci širší korporátní kapitalistické ekonomiky. Soutěží na trzích, kde je institucionální kultura dominantních firem hierarchická a řízená shora, a hrozí jim velké nebezpečí, že tuto kulturu samy převezmou. Proto máme neziskový a družstevní sektor, jehož řízení se neliší od kapitalistických protějšků: prestižní platy, nadbytečná místa ve středním managementu, byrokratickou iracionalitu a otrockou věrnost nejnovějším dogmatům motivačních a manažerských teorií. Problém zhoršuje kapitalistický finanční systém, který poskytuje pozitivní posílení (úvěr) firmám následujícím ortodoxní organizační model (i když je organizace zdola mnohem účinnější).“ — Kevin Carson, Building the Structure of the New Society Within the Shell of the Old

„Horizontální síťové komunikační technologie umožňují bezprecedentně rychlé fázové změny veřejného vědomí. Doug McAdam vytvořil termín ‚kognitivní osvobození‘ pro ‚proces, v němž se lidé náhle a společně rozhodnou, že už se nebojí, že jejich nedávný strach či apatie stály na lžích a že není návratu ke starému způsobu myšlení‘. Jakmile se kritické množství veřejnosti rozhodne, že změna je nevyhnutelná, skutečně se nevyhnutelnou stane. A díky síťovým komunikačním technologiím se toto kritické množství může spojit náhle a nečekaně.“ — Kevin Carson, The Desktop Regulatory State: The Question of Repression

„Je tragickou ironií, že nejsmrtelnější hromadné vraždy v lidských dějinách byly motivovány touhou vytvořit radikálně odlišnou a lepší společnost. Pokus naplánovat Utopii posloužil jako ospravedlnění některých z nejstrašnějších zločinů světa.“ — Benjamin A. Valentino

„Nejradikálnější revolucionář se den po revoluci stane konzervativcem.“ — Hannah Arendt

„Všechny moderní revoluce skončily posílením moci státu. Rok 1789 přináší Napoleona; 1848 Napoleona III.; 1917 Stalina; italské nepokoje dvacátých let Mussoliniho; Výmarská republika Hitlera. Tyto revoluce, zejména poté, co první světová válka odstranila pozůstatky božského práva, stále s rostoucí troufalostí navrhovaly vystavět město lidstva a opravdové svobody. Rostoucí všemocnost státu tuto ambici pokaždé stvrdila. Bylo by nesprávné říci, že se to stát muselo. Lze však zkoumat, jak se to stalo; a snad z toho vyplyne poučení. Pomineme-li několik vysvětlení, jež nejsou předmětem této eseje, podivný a děsivý růst moderního státu lze chápat jako logický důsledek nepřiměřených technických a filozofických ambicí, cizích skutečnému duchu vzpoury, které přesto daly vzniknout revolučnímu duchu naší doby. Prorocký sen Marxův a přehnaně inspirované předpovědi Hegelovy či Nietzscheho nakonec po srovnání města Božího se zemí přivolaly racionální či iracionální stát, který se však v obou případech zakládal na teroru.“ — Albert Camus, The Rebel

„…takovou revoluci nelze uskutečnit prostředky diktatury a státní moci. Bez rozsáhlé přestavby přicházející zdola — kterou v praxi provádějí samotní dělníci a rolníci — je sociální revoluce odsouzena k bankrotu…. [M]usíme doufat, že… bude v dělnické třídě — mezi rolníky, dělníky a intelektuály — vynaloženo vážné úsilí vytvořit lidi budoucí revoluce, kteří nebudou poslouchat příkazy shora, ale budou schopni sami vypracovat svobodné formy celého nového hospodářského života.“ — Pyotr Kropotkin

„Země je poseta troskami říší, které věřily, že budou věčné.“ — Camille Paglia